Test Mazda MX-5: Řidičova volenka

Do našeho světa všední automobilové rutiny vstoupilo přitažlivé vzrušení jménem Mazda MX-5. První kolo si bezostyšným způsobem vymohl Miro Mihálik.

Takže v Mazdě naštěstí nemají smysl pro laciný humor. Po trochu nefér vynuceném příslibu, že MX-5 dostaneme na dlouhodobý test, nám ji pár týdnů po poslední jízdě opravdu vydali. Dobrovolně, naleštěnou a s plnou nádrží. A na tři měsíce. Ze všech důmyslných úkrytů oddělujících mé aktivní potomky od různých léků jsem povytahoval zásoby antihistaminik, aby žluté svinstvo produkované řepkou a podobnými bylinami nerozhodovalo o tom, kdy a kde si můžu stáhnout střechu bez toho, abych neumřel sennou rýmou, a jali jsme se společně objevovat krásy našeho coupé-roadsteru. Ale dříve, než vám začneme detailně popisovat pohádkové soužití s Mazdu MX-5, zůstává na mně, abych naplnil negativní kvóty a řekl vám i pár věcí, které by se vám na tomto voze nemusely líbit.

Poprvé jsem prohlásil něco vysoce neliterárního na adresu MX-5 na pumpě. Nejdříve jsem pět minut hledal páčku otevírání víčka nádrže na podlaze, ve dveřích, pod palubní deskou i vlevo za opěradlem sedadla a vyvolával svou panikou pobavené úsměvy obsluhy. Jenže ta malá zpropadená dvířka nereagovala ani na zmáčknutí, takže jsem potupně usedl za volant, s dlouhým nosem odtáhl k parkovacímu boxu a pokorně vytáhl tlustou uživatelskou příručku. Napadlo by vás, že konec bovdenu vedoucího od zámku nádrže někdo schová do debilní zadní přihrádky mezi sedadly? Grrr, mě tedy rozhodně ne.

Druhý důvod k zamyšlení nad výpovědí inženýra odpovědného za ergonomii se dostaví ve chvíli, kdy budete chtít otevřít docela skromný zavazadelník o objemu 150 litrů. Kufr můžete zpřístupnit svým taškám dálkově klíčem nebo tlačítkem ukrytým hluboko dole pod palubní deskou, vedle páčky uvolňování přední kapoty. Jenže sáhnout na víko zespodu a hledat „kliku“ je zbytečné, nic tam nenajdete. Mohl bych pak pokračovat chybějícími odkládacími prostory v kabině nebo miniaturními slunečními clonami, které spíše omezují výhled, než že by skutečně zabránily paprskům oslňovat vás, ale z výčtu těchto „důležitých“ nedostatků by muselo být i Forestu Gumpovi jasné, že vlastně nemáme co kritizovat. Protože pokud jde o skutečné schopnosti, které vás i mě u podobného automobilu zajímají, být tohle první jízda na straně 14 až 21, nadělil bych Mazdě MX-5 rovných pět hvězdiček.

Suché silnice a z nich vyplývající zvýšená přilnavost pneumatik zviditelnily fakt, že malý roadster je výkonově na hraně a k rozpustilé zábavě s rozevlátou zádí potřebujete častěji zapojit do hry nižší kvalty a objevit v sobě více odvahy. Jenže tato Mazda má v sobě daleko více talentu, než že umí jen driftovat. Mnohem více se mi líbí, jak je svou povahou i konstrukcí jednoduchá, jak nádherně srozumitelný je oboustranný dialog mezi řidičem a strojem a že je ztělesněným důkazem, jak moc jsou dnešní auta přetechnologizovaná.

Myslím, že pár lidí v Mazdě ví, jaký poklad vyrábějí, ale byl bych moc rád, kdyby využili skutečnost, že MX-5 stále nemá prakticky žádnou konkurenci a na jejích základech postavili další karosářské verze. Takový hatchback nebo kompaktní kupé by mohly být adekvátní odpovědí na připravovanou Toyotu FT-86 a masovější výroba by firmě určitě snížila náklady na výrobu a vývoj platformy s pohonem zadních kol. A věřte nám, dámy a pánové z Mazdy, nejen lidem v naší redakci byste splnili vlhký sen.