Bernie Ecclestone má osmdesát a zdaleka nekončí...

Bylo to na jaře 1972. Tehdy jsem v Motoring News rozhodně ještě nebyl žádným mazákem, spíš jsem se trápil s reportážemi ze závodů F2. A přesto mě tehdy poslali na setkání s novým vlastníkem týmu F1 Brabham. Měl jsem za ním vyrazit do oblasti jižního Londýna, do Bexleyheath, kde měl svoji kancelář. Tehdy jsem toho muže potkal poprvé. Bernieho Ecclestonea.

Popsat Bernieho království jako showroom v prodejně aut by bylo do určité míry správné, jenže tenhle nebyl jako ostatní, naopak, spíš výjimečný. Ostatní předváděcí sály bývaly v té době ušmudlané, zašpiněné od oleje. Tady ne, vše precizní, i malé misky na odkapávající olej byly připravené, i když pochybuji, že by jedna kapka způsobila jakékoli nebezpečí.

Posaďte se tady, naznačil mi Bernie u velkého pohodlného křesla. Ale on se překvapivě neuvelebil do toho svého, ale jen tak ležérně se opřel o desku stolu a shora se na mě upřeně díval. Už sám nevím, jestli jsem měl tehdy strach nebo co přesně jsem cítil, ale jistě to ovlivnilo náš rozhovor, který nabral hned od začátku svižné tempo.

Když jsme pak skončili, vzal mě ještě na prohlídku dílen v zadní části budovy, kde stál model Brabham BT34, v němž Graham Hill rok před tím vyhrál závod International Trophy. Byl čerstvě natřený do nové bílé barvy, jakou tým ctil v roce 1972. A ještě předtím, než jsme se rozešli, odvezl mě svým Audi 80 do místního baru na rychlou svačinu: na sendvič a pivo. Když jsem vstoupil, měl jsem pocit, že všichni v baru Bernieho znají. Proč mě to vůbec nepřekvapilo?

Měl bych přidat – aspoň jako malou poznámku pod čarou – krátký příběh ze showroomu. Bernie se tehdy na chvíli omluvil a věnoval se dvěma potenciálním zákazníkům. Uhlazenému páru, který sem zabloudil z ulice a zřejmě se zajímal o Ford Cortinu. Jenže Bernie, jak si tak vybavuju, je umně přesvědčil, že to, co v tuhle chvíli skutečně potřebují, je spíš staromódní Humber Hawk. Bernie jako byznysmen bodoval vždy.

Je to až neuvěřitelné, že Berniemu Ecclestoneovi bude na konci října osmdesát, a přitom si stále drží mimořádné pracovní tempo, které by snadno vysálo a zničilo lidi daleko mladší, jimž je sotva čtyřicet. Kdepak, on není klasický důchodce, jenž si hlídá bačkory a před usnutím usrkává šálek mléka, aby pod peřinou rychleji zabral. Naopak jako by dál šlapal na plyn, a to ještě silněji než kdy předtím.

Není mnoho tak mocných mužů jako Ecclestone – pokud vůbec další takový sportovní olicharga na světě je. Od chvíle, kdy převzal kontrolu nad týmem Brabham, už uplynula dlouhá doba, po níž skvěle hrál svoji hru.

„Tehdy proti ostatním ředitelům v týmu uspěl díky slibům o bohatství, které přesahovalo cokoli, co jste si před čtyřiceti lety dokázali představit,“ říká o něm jeden z nich. „Plnil svůj slib, ale během toho také sám sebe udělal bohatším hned desetkrát víc. Ale na tom není nic špatného.“ Je tvrdý, neústupný a také si potrpí na určité formality. Tedy pustí si lidi z okolí relativně blízko, ale blíž už ne. Zkrátka: Bernie si rád udržuje odstup.

Po padoku koluje spousta příběhů a historek, v nichž se odráží Bernieho unikátní schopnost využít každou situaci jako příležitost. V roce 1974 byl v Brabhamu pilotem číslo jedna Carlos Reutemann, dvojkou v tu dobu Richard Robarts, zářící hvězda F3. Jeho příchod do týmu provázel sponzoring a partnerství s realitním makléřem Brucem Giddym.

Jenže Robarts vydržel jen tři Grand Prix a Závod šampionů v Brands Hatch, kde – a to je fér přiznat – se zkrátka před Berniem nepředvedl jako možný adept na příštího mistra světa. Než se však stalo nevyhnutelné, Robarts si opakovaně stěžoval, že jeho jméno není nikde pořádně vidět.

Tehdy Bernie nařídil mechanikům, aby připravili obrovský nápis „Richard Robarts“, který začínal zcela vpředu a po celém voze pokračoval až na zadní kryt motoru. Tohle už přece musí být vidět. Pravda však je taková: tenhle nápis použili jen jednou…

Bernie dokázal mít u sebe jezdce, kteří vždy patřili ke světové špičce. Ovšem pozor, žádný velký luxus neměli. Jak se jednou stali jeho zaměstnanci a podřízenými, status celebrity neměl žádnou cenu. Nelsonu Piquetovi v roce 1980 platil 25 tisíc dolarů, což na tehdejší poměry byla hodně skromná částka.

Měl sice prémie, ovšem jen když bude jezdit i další série. Když se ovšem Piquet v roce 1982 zapojil během Velké ceny Jižní Afriky do stávky jezdců, byl Bernie téměř nepříčetný. Konflikt se sice brzy uhladil, ale než se Nelson mohl vrátit zpátky do kokpitu, trval Bernie po noci strávené v táboře na speciální lékařské prohlídce. Tohle zvládá Bernie také dokonale: dát svým jezdcům najevo, kdo je tady silnější a kdo má moc. O tom v žádném sporu nikdy nebylo nejmenších pochyb.

Zejména v letech 1971 až 1989, kdy kontroloval stáj Brabham, byl skutečně mocným a dával to znát. Řada zaměstnanců tvrdě ucítila jeho rázné postupy a model: Bude po mém, nebo končíš. Měl však také řadu velmi blízkých a loajální pracovníků, kteří dnes zůstávají ve světě formule 1 ve vrcholných pozicích. Ale i oni vědí, jak těžké bylo s ním vyjít, třeba když byl s ostatními u boxové zídky.

„Ach bože, on chtěl zasahovat najednou tady a tam a překážel,“ vzpomíná Charlie Whiting, ředitel závodů FIA a bezpečnostní delegát, který býval hlavním mechanikem v Brabhamu, když ještě stáj patřila Ecclestoneovi. „Vždycky stál u boxové zídky, měl u sebe pár hodinek se stopkami, které stejně nevěděl, jak má použít. A když se v nich neorientoval, začal nadávat a mrsknul je pryč. Ale jo, on se rád zapojoval,“ říká Whiting.

A připomíná Velkou cenu San Marina v roce 1987, když jel Riccardo Patrese s vozem Brabham BT56. Potřeboval nové pneumatiky, jenže Bernie mu zastávku v boxech nedovolil. „A jeho tehdejší parťák Andrea de Cesaris začínal být šílený. Chci zastavit, chci zastavit, křičel do rádia. A Bernie řval na něj: Ne, ne, zůstaň na trati.

Tehdy jsem řekl Berniemu: Pro Krista, musí zastavit, potřebuje nové. Jenže mezitím byl Andrea víc a víc nervózní a emotivní. Když zbývalo šest kol, přijel si pro ně, ale byl tak rozhozený, že okamžitě havaroval. Myslím si, že se měl Bernie angažovat přece jenom trochu míň, ale on hrál svoji hru přesně tak, jak on chtěl – měl svoji pálku, míček a jel si podle svého,“ říká Whiting.

Jedna věc ale platí stále: Bernie byl vždycky hlavně závodník. Sice se přel s Gordonem Murrayem, ale respektoval jeho cit pro konstrukci vozu a i díky němu dokonale fungoval takzvaný fan car (auto s fénem). Jak roky ubíhaly, postupně se měnil z vlastníka závodní stáje ve všemocného bosse, jenž má pod kontrolou i obchodní práva – ale stále miloval sport. A v jeho duchu si užíval i života na hraně a každou dohodou se snažil vydělat víc a víc. Ohromná soutěživost ho dál drží při síle.

Ač bývá zapálený, neztrácí hlavu. A když je to nutné ve prospěch vyšších cílů, zvládne i mistrným úhybný manévr. Když „fan car“ vyhrál v roce 1978 švédskou Grand Prix, spustila se na něj velká kritika. Bernie vůz stáhl a už ho nikdy nenasadil. Podpora Asociace konstruktérů, z níž čerpal svoji sílu, byla pro něj daleko důležitější na cestě stát se nejmocnějším mužem než pouhé vítězství na závodním okruhu. Dílčí úspěchy na trati tehdy obětoval smělejším plánům.

„Býval tvrdý, ale vždycky férový,“ říká o Ecclestoneovi Niki Lauda, který jezdil v týmu v letech 1978 a 1979. Ač cesta k dohodě nad smlouvou mohla být sebekomplikovanější, její podmínky pak plnil bez problémů. „A pokud jste se s ním dostali do sporu, rozhodně nebyl tím, kdo by v sobě nesl zášť,“ říká Lauda. „Jakmile se problém vyřešil, uzavřel to a už se k tomu nevracel.“

Během desítek let si vždy šel svou cestou. Byl dostatečně bohatý a bezmezně přesvědčený o svých schopnostech a citu pro obchod, že ho nikdy netrápilo, co si o jeho počínání myslí okolí. „Nestarám se o to,“ řekl mi jednou. V byznysu skutečně ne, ovšem rodina – to je něco jiného. Jindy nekompromisní obchodník, tady oddaný otec dcer Tamary a Petry.

Ale zpátky do světa závodění, kde Ecclestone s oblibou balancoval na hraně pravidel. V roce 1981 rozpoutal kontroverzi kolem váhy vozu Brabham BT49C, s nímž jezdil Nelson Piquet a s nímž startoval v kvalifikacích na několik Velkých cen.

Tehdy také francouzský pilot Jacques Laffite z týmu Ligier v rozhovoru pro deník L’Équipe obvinil Brabham, že v kvalifikaci porušuje pravidla a používá lehčí vůz, jenže „nikdo s tím nic nebude dělat, protože to je Brabham, který vlastní Ecclestone, a toho se nikdo ani nedotkne. Všichni z něj mají strach.“

To muselo znít Berniemu tak příjemně. Pokud byl náskok týmu před ostatními výsledkem nesportovního chování Brabhamu, tak to pro něj skutečně nebyl žádný problém. Mnoho lidí, kteří s Ecclestonem jednali, mluví o jeho ochotě dodržet dané slovo. Ale stejně se vyplatí raději poslouchat jeho slova pořádně.

Když se na začátku sezony 1994 znovu zavedlo tankování, rozpoutala se debata, kdo sežene stojany s palivem. „Dobrá, seženu je já,“ prohlásil tehdy Bernie. „Problém jako by byl vyřešený,“ vzpomíná Jackie Oliver, šéf Arrowsu. Stojany byly a Bernie rozeslal účty. „Tehdy nám odpověděl: Řekl jsem, že je seženu. Ale neřekl jsem, že to zaplatím.“

Jednou jsem se ho zeptal, proč si stál za jménem Brabham i tak dlouho poté, co Jack už se neangažoval. Odpověděl mi bleskově: „Proč měnit dobrou obchodní značku? Pokud bychom my dva šli společně do podnikání a koupili Marks & Spencer, také bychom ho nepřejmenovali na Ecclestone & Henry, že ne?“ Ne. Ale já bych si to přál.

Sedm zákonů pana E.

V roce 1974 se tehdejší týmové dvojce Richardu Robartsovi zachtělo víc vidět své jméno, a tak mu Bernie nechal oblepit jménem celý závodní vůz… a okamžitě Robartse nahradil Rikkym von Opelem.

Bernie zaměstnával Nelsona Piqueta za 25 tisíc dolarů. To je hodně výhodný obchod, když si uvědomíte, jaké byly na začátku osmdesátých let poměry. A ještě výnosnější byznys to byl, když připočítáte, že se Piquet odvděčil dvěma tituly mistrů světa.

Charlie Whiting přišel do týmu Brabham v sedmdesátých letech jako mechanik. A teď je ředitelem závodů, bezpečnostním delegátem, startuje závody… a je také šéfem technického úseku F1.

Andrea de Cesaris žádal během Velké ceny San Marina v roce 1987 nové pneumatiky, ale Bernie nesouhlasil. De Cesaris dál prosil, Bernie stále odmítal. Když nakonec povolil, de Cesaris byl už tak vystresovaný, že havaroval.

Když takzvaný fan car vyhrál v roce 1978 švédskou Grand Prix, ostatní týmy začaly tvrdě protestovat. A taktik Bernie, který pokukoval po vedení FOCA, vůz stáhl.

Pokud jde o obchod, pak je skutečně tvrdohlavý a neústupný. Ale Bernie je také oddaný otec dvou dcer: Petry (21) a Tamary (26).

Bernie za svými starými spojenci Maxem Mosleym a Flaviem Briatorem stál i během jejich skandálů. Je známý, že drží svoje dohody – i když pořád musíte číst všechno a hlavně ta malá písmenka tam dole…

Co to říká? Bernie není z těch, kteří by pečlivě vážili slova

„Když se podíváte na demokracii, zjistíte, že hodně zemím nepřinesla zrovna moc dobrého  –včetně téhle.“

V rozhovoru pro list The Times v červenci 2009 vyjadřoval svůj názor na totalitní režimy.

„Oni si myslí, že mě drží za koule, jenže na to nemají dost velké ruce.“

V roce 1998 v týmech Williams a McLaren věřili, že mají navrch, když odmítli podepsat Concordskou dohodu. Neměli.

„Když přijdou sem s pistolí v ruce a přiloží mi ji k hlavě, tak si musí být jisti, že můžou i zmáčknout spoušť."

V roce 2009 některé týmy hrozily, že nenasadí svoje vozy do Velké ceny Austrálie. Bernie hned žádal dopravní společnosti, aby zrušily jejich transport.

„Nikdy jsem nikoho neošidil. Když uzavírám dohodu, nepotřebuju ji sepsat na papír.“

Slovní dohoda, podání ruky, tak Ecclestone často uzavíral smlouvy s jezdci, třeba s Nikim Laudou.