Turbomuž Bernard Dudot

Francouz Bernard Dudot patří bezesporu mezi největší mozky dějin formule 1. Byl to on, kdo se koncem sedmdesátých let postaral o turbo-revoluci a tím přivedl svět Grand Prix na hranici rozpolcení.

Koncem osmdesátých let pak ukázal, že dokáže stavět i skvělé atmosférické motory a piloti jako Mansell, Prost, Hill, Schumacher, Villeneuve a Alonso s nimi zesměšňovali na cestě za tituly konkurenci.

Od sezony 2006 je Dudot na okruzích již jen v roli poradce Renaultu. Tiše a spokojeně putuje boxy a padokem – a své názory může hlásat s nezávislostí jako málokdo v Ecclestoneově světě. F1 Racing si s tichým „otcem turbomotorů“ promluvil v rámci testů GP2 v Le Castelletu.

Většina manažerů a techniků F1 většinou v mládí závodila. Jak je to u vás?

Ale ano – i já jsem to zkusil nejdříve za volantem. Jezdil jsem rallye, než se mi rozbil motor! (směje se) Mé finance tím byly rychle vyčerpány a nechal jsem toho.

Na druhé straně boxové zídky jste měl větší úspěch…

Začal jsem u maličkého ladiče Alpine, kde jsem kreslil motory F-Renault a F3.

Od sedmdesátých let jste byl rozhodující osobností za Renaultovým dobrodružstvím s přeplňovaným motorem.

Jako bláhové dobrodružství bych to ale neoznačoval. Dobře jsme věděli, co děláme, a byl jsem vždy pevně přesvědčen, že můj koncept je správný. Nikdy jsem o tom nepochyboval, i když se nám britská konkurence vysmívala a jedna mašina za druhou končila svůj krátký život v oblacích dýmu a páry. Renault mne vyslal na zkušenou do USA k firmě Garrett. Měli tam s dmychadly ohromné zkušenosti a mnohému jsem se naučil.

Státní gigant stál pevně za vámi?

S tím „gigantem“ se to vždy trochu přehánělo. Měli jsme k dispozici určitý rozpočet a s tím jsme museli vyjít. Pracovali jsme naprosto odděleni od automobilky a naše výdaje by ji nikdy nemohly narušit. Naše situace se vůbec nedá srovnávat s extatickými investicemi, které předváděly třeba Honda a Toyota. Měli jsme štěstí, že tehdejší prezident Renaultu závodům fandil. No a my jsme byli společně s Gerardem Larroussem, Jeanem Sagem a Francoisem Castagnem partou mladých, možná trochu naivních nadšenců, které nedokázalo nic rozházet.

Co bylo vaším nejkrásnějším zážitkem ve sportu?

Jednoznačně vítězství Pironiho a Jaussauda na našem voze v Le Mans roku 1978. Byl to definitivní průlom mého konceptu a Renault nám poté dal naplno zelenou pro projekt F1. Do té doby totiž Grand Prix hrály jaksi jen druhé housle. Mimo to jsem názoru, že vyhrát v Le Mans je těžší než získat titul mistra v F1. Při 24hodinovce musí všechno právě ten den sedět – nedostaneš druhou šanci vyžehlit nějaké chyby. Zato ve formuli 1 máš čas celý rok.

Zvláště hrdý jsem i na úspěchy mých motorů v šasi Williams a Benetton. K použití desetiválce mne tehdy přemluvili konstruktéři šasi – já jsem byl přímo zamilován do myšlenky dvanáctiválce. Byla to ale správná cesta a chci podotknout, že i agregáty osmdesátých a devadesátých let byly stoprocentně mými výtvory, i když se počet spolupracovníků v našem motorářském oddělení zvýšil.

Měl jste při vítězstvích Renaultu pocit, že vyhráváte pro celou Francii?

Kdepak. Vyhrávali jsme pro Renault. Jen pro firmu, ne pro vlast.

Který byl váš nejtrpčejší den ve formuli 1?

I zde je to jasné. Kyalami roku 1983, kde jsme proti Brabhamu-BMW prohráli titul. Dodnes jsem toho názoru, že Prost měl vyhrát mistrovství jak roku 1983, tak i po Pironiho nehodě v sezoně před tím.

Alain Prost nešetřil kritikou ohledně toho, jak na tom koncem toho roku technicky byl…

Teď to mohu říct – opravdu nám tehdy došly peníze a nemohli jsme s BMW dále držet krok. Alain to mohl možná vyjádřit trochu opatrněji. Koneckonců jsme titul ztratili i kvůli jeho chybám. Takhle to skončilo jeho vyhazovem…

Pracoval jste s desítkami jezdců. Kdo byli ti nejlepší?

Ayrton Senna a Michael Schumacher. Sennu zajímal absolutně každý detail motoru a Schumachera také. Jsem přesvědčen, že pozdější vzestup Ferrariho byl z obrovské části Michaelovou zásluhou. Prosta jsem měl také rád. Byl nejlepší, co se týče nastavení vozu – motor ho ale moc nezajímal.

Co bylo hlavním problémem raných turbomotorů a proč se tato technologie neprosadila i na silnici?

Problémem bylo správné dávkování paliva. Pracovali jsme s mechanickým vstřikováním a to vedlo k nepřesnostem. Teprve začátkem osmdesátých let jsme začali používat elektronickou jednotku Magneti-Marelli. To byl i problém sériových motorů. Turbo ale stále ještě má velkou budoucnost. Dnes je elektronika na výborné úrovni a naftová turba zaplaví silnice – věřte tomu!

Když už jsme u budoucnosti silničních vozů: jak ji vidíte vy?

Tak za prvé: spalovací motor ještě nemá odzvoněno. Nedejte na ty řeči, že světu dochází ropa, té je pořád dost. Vývoj účinnosti těchto agregátů půjde pořád dál. Samozřejmě ruku v  ruce se zavedením jiných doplňkových způsobů pohonu. Takovým hybridům patří blízká budoucnost. Opravdu ovládnou silnice dříve, než si myslíte!

Co vlastně přinesla práce sportovního oddělení Renaultu sériové výrobě?

Ach, na tohle otřepané téma, že sport má nějaký přínos pro vývoj motorismu, můžete rychle zapomenout. Neměli jsme s tím absolutně nic společného! Renault sports bylo odděleným departmentem a nedodávali jsme inženýrům v sériovém výzkumu žádné protokoly našich poznatků. Co si oni chtěli přezkoušet v sérii, to si přezkoušeli i bez nás. Snad jen na sektoru použití exotických materiálů jim F1 něco přinesla – jinak můžete tu báchorku, že F1 něco dělá pro silniční vozy, úplně zavrhnout.

Co říkáte stavu formule 1 dnes?

Z pohledu technika je to hotová katastrofa. A zavinila to FIA, která ji zcela přeregulovala. F1 neumožňuje žádný vývoj. Vezměte třeba motory: začátkem roku je FIA předvedete, ona je zaplombuje a do konce roku je šmitec. To je pro každého technika zcela neuspokojivá situace.

Co by tedy Bernard Dudot změnil, kdyby se na den převtělil v šéfa FIA?

Navrhl bych pravidlo jakési „energetické F1“. FIA by prostě pouze předepsala, kolik energie smí vůz za závod spotřebovat, a vše ostatní by bylo volné. To byste viděl, jaká různorodost by se objevila. O jaké revoluce by se F1 zase postarala…

Co si myslíte o dnešní generaci jezdců, které na krok provázejí rodiče a skupina manažerů?

Ono to ani jinak nejde. Dnes jsou pod ohromným tlakem. Na jejich výkonu stojí práce stovek lidí, a proto se musí soustředit jen na ježdění. Potřebují tedy někoho, kdo jim odebere ostatní starosti – i když připouštím, že to někdy vypadá opravdu komicky. I tohle ovšem zavedl Schumacher – on totiž pozvedl profesionalitu ve formuli 1 na zcela novou úroveň.

Setkáváte se někdy se starými kolegy a jezdci?

Ano, občas si popovídáme o takzvaných starých dobrých časech. Musím ale přiznat, že jsem člověkem, který žije teď, nebo spíše pro příští okamžik, a zřídka se rozplývám nad úspěchy minulosti. Nedávno jsem při nějaké výstavě viděl jedno z našich aut ze sedmdesátých let, no a musím přiznat, že se mi moc nelíbilo, co jsme to tehdy sesmolili…