Jediný klavírní virtuos v F1

Už v šesti letech předváděl Adrian Sutil svoje výkony před diváky – ale nemělo to nic společného s motosportem. Ještě než uměl číst, učili ho hrát na piano. Učil se zpaměti a opakoval noty, které hrála jeho matka. Byl geniálním dítětem, které zdědilo talent z rodiny oddané hudbě. Jeho uruguayský otec hrál na housle v Mnichovské filharmonii a za Adrianova dětství jeho rodina cestovala po domovském Německu a Itálii, kde otec koncertoval. Ve dvanácti letech už Adrian předváděl své hudební dovednosti a koordinaci v duetech se svým bratrem před publikem čítajícím až 500 lidí. Nebylo pochyb o tom, že je to talent, ani o tom, že zvládá být pod tlakem. Ale jak sám říká, nikdy neměl pocit, že jeho budoucnost leží v koncertních síních.

Posuňme se o 14 let dál a Sutil sedí v jedné z nejstarších koncertních síní v Evropě, v oxfordské Holywell Music Room. Jen pár dní po svém čtvrtém místě při Velké ceně Itálie v Monze je v Británii a oslavuje body se svým týmem na jejich základně v Silverstonu a u aerodynamického tunelu v Brackley. Kde jinde než v Oxfordu by měl jako vzdělaný muž předvést svůj talent F1 Racingu? Jeho boty Alpine Stars tančí po pedálech piana Steinway za 50 liber, ze kterého zní Gershwinova Rapsodie v modrém. Dělá pauzy mezi akordy a usmívá se nad nečekanou podobností mezi ťukáním do kláves a řízením projektilu, řítícího se 300 km/h v šikanách Monzy.

Klavír je jako formule 1

„Pár jich je,“ přikyvuje Adrian zamyšleně. „Pro oboje musíte mít vášeň, cit a schopnost koordinace, ale rytmus je ve skutečnosti to nejdůležitější. Když jsem hrával na pódiu, bylo nejtěžší začít. Je docela těžké se rozehrát, ale jakmile jste v tom, dostanete rytmus a hudba začne plynout. Je to úplně stejné jako v závodním autě. Největší tlak je na vás před startem, kde se příliš bojíte a moc přemýšlíte nad tím, co budete dělat. Ale jakmile jste na trati, všechno to z vás spadne. Ve vašem mozku se honí spousta myšlenek, ale řízení je přirozené, a když se do toho dostanete, je to skvělé. Nepřemýšlíte, dostanete se do rytmu. Pokud ne, je nemožné podat dobré výkony.“

Sutil přiznává, že když stoupal nižšími formulemi, měl problémy s nervy. Bývalý mistr světa James Hunt byl dalším závodníkem, který měl problémy se strachem před startem. Jak se jezdec vyrovnává s takovým tlakem a tak tenkou hranicí mezi úspěchem a prohrou, když ho sleduje tolik lidí a na jeho ramenou leží takové investice?

„Musíte se naučit znát sami sebe a je důležité porozumět vlastním problémům. Musíte mít neustále pod kontrolou svoje myšlení. A musíte se také uklidnit, protože budete často mít pochyby, jestli to zvládnete. V průběhu závodu se může stát, že pojedete moc ostře a přijdete o čas. Potom si musíte uvědomit, co děláte, udělat krok zpátky a zamyslet se nad tím, co jste dosud udělali. Když jste mladí a nemáte v F1 žádné zkušenosti, chcete být neustále nejrychlejší – ale to není nejlepší cesta vpřed. Takže se učím a zatím bych neřekl, že jsem na nejvyšší úrovni. Pořád vidím prostor pro zlepšení.“

Rodiče závodníka nechtěli

Sebekritická disciplína je jasným výsledkem dětství stráveného sledováním, opakováním a hraním na piano. Pokud chcete dosáhnout dokonalosti, potřebujete velkou pracovní morálku a klidnou povahu. Hrát devět minut Gershwina ve vašem obýváku je jedna věc – hrát ho zkušeně a se sebedůvěrou před platícím publikem je úplně něco jiného. A on to dokáže.

Ale přesto si Sutil vzpomíná, že i když se dostal do onoho rytmu a získával ocenění za své muzikální výkony, něco mu v životě chybělo. „V rodině jsem platil za adrenalinového závisláka,“ říká. „A potom mě matka jednoho dne vzala na motokáry a bylo to, jako by někdo rozsvítil světlo. Přestalo mě zajímat piano a chtěl jsem závodit.“

Tohle náhlé odhalení se v Adrianově muzikální rodině nesetkalo s velkým pochopením – viděli jeho budoucnost v umění a ne v závodění. „Bylo to něco jiného, než chtěli, abych dělal, a neměl jsem od nich žádnou podporu. Prvních pár let jsem pracoval na místní motokárové dráze, čistil jsem motokáry, uklízel trať, dělal jsme cokoliv, abych dostal šanci jezdit. A potom, konečně, můj otec přišel na dráhu a to, co viděl, na něj zapůsobilo. Chytlo ho to a řekl mi, že jestli je to opravdu to, co chci dělat, bude mě v tom podporovat. A teď nikdy nezmešká závod.“