Alpské průsmyky jsou tak včerejší… Na ultimativní výpravu za zatáčkami míříme do zlověstného Mexika.
porsche
TopGear
adrenalin
rychlá jízda
rychlá auta
Porsche Cayman
Porsche Cayman S
„Jediná bezpečná cesta z Duranga do Mazatlánu,“ říká Roberto, „je helikoptérou.“ Je téměř půlnoc, Roberto je taxikář a veze mě s fotografem Danielem Byrnem z letiště v Durangu do našeho hotelu. Právě jsme se zmínili, že zítra ráno vyrazíme na Camino de Tres Mil Curvas – mexickou silnici tří tisíc zatáček, vedoucí z Duranga na severozápadní náhorní plošině do Mazatlánu na pacifickém pobřeží, a taxikář nás bodře popichuje historkami o přepadení, zastřelení a stínání hlav. Pak se odmlčí a oddechne si. „Možná budete OK. Nevypadáte bohatě. Narcotráficos – pašeráci drog – vás zastřelí, jen pokud budete mít drahé auto. Čím pojedete?“ „ S Porsche.“ „Ni madres! Kolik to stojí?“ „Sto tisíc amerických dolarů.“ „Hombre, hlídejte si záda.“ Za námi se rozječí policejní siréna. Otlučený Pontiac ze začátku osmdesátých let se prožene kolem. Zjevně nejde o policejní auto, jeho majitel jen nějak sehnal policejní sirénu. Kvílející Pontiac narazil do boku jiného auta, vytlačil ho na obrubník a odječel kamsi do města. Roberto jen krčí rameny.
Zvoní mi telefon. Je to David, kontakt z Porsche Mexico, který nám na cestu zajistil Cayman S. „Zítra buďte opatrní,“ varuje nás. „Tam na silnici jsou… zlí lidé. Zabijí vás.“ „Už jsme o tom všem slyšeli, znělo to zábavně.“ „Je to nebezpečné místo. Pokud na vás namíří zbraň, dejte jim auto. Nehrajte si na hrdiny.“ To ani nemáme v úmyslu. „Dobrá.“ „Nejezděte v noci. A nezastavujte. Za žádných okolností.“ „My ale musíme udělat fotky!“ „OK, můžete zastavit, na minutu, maximálně. Nikdy ale ne ve městě. Cokoli se semele, nezastavujte a okamžitě mazejte pryč.“ Konečně. Zastavili jsem u hotelu a vykročili do tmavé noci. Vzduch je chladný a suchý, město je tiché. Cítíme jakýsi klid před bouří. Pokud se podíváme na pozadí situace, tak v devadesátých letech si USA došláply na drogy přicházející do země přes karibské přístavy. Drogový obchod – hlavně kokain – se přesunul a rozjel po mexické pevnině a několik znepřátelených gangů začalo bojovat o kontrolu nad silnicemi.
V posledních letech boj zesílil, odhady mluví o osmadvaceti tisících mrtvých ve vztahu k drogovému průmyslu od roku 2006. Před několika měsíci zemřelo v Goméz Palacio, městě nedaleko silnice, při drogovém masakru sedmnáct lidí. Naše cesta vede přes jedno z nejostřeji okupovaných teritorií na drogové tepně, oblast obsazenou znepřátelenými gangy. Platí, že pokud jedete ve dne, máte nízkou siluetu a jedete bez kokainu, je to v pořádku, ale narcotráficante mohou zareagovat ostentativním činem, nediplomatickým, ale účinným na důkaz, že se pohybujete na jejich písečku – uříznutím hlavy. A projíždět novým Porsche Cayman S – byť cizím Porsche Cayman S – přes jejich teritorium je hodně ostentativní čin. Tak proč tedy jedeme po této zatracené silnici? Protože je úchvatná a zanedlouho přestane existovat. Dvouprodouvka číslo 40 vede z Duranga k pobřeží a zanedlouho bude nahrazena novou dálnicí – přehlídkou moderního inženýrství, která se noří skrz hory a stoupá nad údolími. Silnice číslo 40 nebude zbourána, ale přesunem mezi druhořadé silnice a nedostatečnou údržbou bude odsouzena k rozpadu.
Tohle je poslední šance projet Camino de Tres Mil Curvas v celé její slávě. A čím lepším než Caymanem S – kupé s výkony superauta a kompaktními rozměry, díky nimž nebude smeteno ze silnice náklaďáky? Ve čtyři hodiny v noci mi v telefonu pípne zpráva. Je od šéfa. „Nenechte se podřezat,“ píše. „Nechci se prodírat horami papírů z personálního…“
Ráno nezačíná dobře. Před dvaceti minutami, když jsme vyjeli od hotelu do ranního provozu v Durangu, skočil před Cayman prašivý toulavý pes. Dupl jsem na brzdy a strhl řízení, abych se psisku vyhnul, kříženec pak skočil zpět na chodník a v zrcátku jsem viděl, jak se opět vrátil do silnice a přejel ho pick-up jedoucí za námi. Špatné znamení. A teď, přestože máme v plánu počítat každou zatáčku na Silnici tří tisíc zatáček, nedokážeme s jistotou odškrtnout ani první tři… „První.“ „Druhá.“ „Třetí.“ „To nebyla třetí. To je pořád druhá.“ „Ne, mezi nimi byla rovinka. Pravá-rovinka-pravá. Druhá a třetí.“ „Ne, to nebyla rovinka. Byla to… mírnější pasáž jedné zatáčky. Teď tu byla třetí.“ „Ta byla čtvrtá.“
Jsme za městem, míjíme kontrolní stanoviště, značící konec civilizace. Cestovní tip TG: Chcete mít jistotu, že vám do auta nikdo nepodstrčil drogy? Přijeďte na puesto de control militar v Caymanu S bez značek. Vojáci vám rozeberou celý interiér, aby se ujistili, že je auto čisté. A zadarmo. Tady nikdo není, žádní narkobaroni, žádní policisté, jen my, neúnavně bučící kráva a osel chladící se vedle silnice. Sjíždíme dolů kamenitými koryty řek, porostlých divokou vegetací a kaktusy. Jestli měli inženýři Porsche při ladění Caymanu představu nějaké silnice, byla to jednoznačně tahle. Hladké, pravidelné zatáčky se otevírají do čtyřsetmetrové rovinky před další sérií delikátních zatáček, vše v lepším rytmu, než co kdy vymyslel Hermann Tilke.
Cayman pevně sedí na dokonale rovném asfaltu a ze zatáček vyráží s vyjícím plochým šestiválcem. Všechno je fajn a smějeme se těm bláznivým povídačkám o narcotráficos. Pak se věci změní k horšímu. Když projíždíme zanedbaným městem, kde po ulicích volně pobíhají vychrtlí koně, náhle z boční ulice vyjede černý pick-up Ford s tmavými skly a širokými pneumatikami, dojede nás a zavěsí se metr za náš nárazník. Jestli má přisluhovač mexického narkobarona jezdit nějakým autem…“ načínám myšlenku. „Jo, tak by vypadalo víceméně přesně jako tohle,“ dokončuje s klidem Daniel, který se dívá do zrcátka, ale neotáčí se. Pick-up zůstává nalepený za naším nárazníkem, i když vyjedeme z civilizace a vracíme se do lesů. Anonymních, prázdných lesů. Plných příhodných míst na pohřbení dvou bezvládných těl cizinců.
„Co mám dělat?“ ptám se a snažím se neznít vyděšeně. Zním vyděšeně. „Jak sakra funguje narkobaronská etiketa? Mám snad zrychlit? Nebo to bude vypadat, že se jim snažíme ujet?“ Daniel svraští nos. „Dupnout na to?“ navrhuje. Podřazuji převodovku PDK o několik stupňů a prošlapávám plyn Caymanu kobercem, podlahou a ještě kus do asfaltu. Nic se neděje. Uvědomuji si, že jsem ve skutečnosti odřadil o pár stupňů nahoru, ne dolů. K čertu s těmi hloupými tlačítky „k sobě, od sebe“ na volantu. Podřazuji znovu. Jednička. Cayman zařve jako chraplavý osel a získáváme náskok. Černý pick-up se zmenšuje v zrcátkách a pak mizí. „Myslím, že jsme ho setřásli,“ oznamuji spíše s vírou než jistotou.
Daniel přikyvuje. „Nebo nás právě ohlásil vysílačkou kumpánům před námi.“ Až na pár kamenitých prašných cest, vedoucích do Mordor, nejsou na silnici 40 žádné křižovatky. Nemůžeme dělat nic než pokračovat dál a doufat, že na nás někde nečeká Seňor Grande se svými hrdlořezy. Teď silnice hodně stoupá. Krajina se mění ze zalesněné v ještě zelenější, hlubší les. Nad silnicí poletují motýli velcí jako časopis, kteří drží tempo s obrovskými náklaďáky, naloženými pivem, koni, zbožím a benzínem, mnohdy vším současně. Sunou se do kopce jen několikakilometrovou rychlostí. Když je místo na předjetí, někteří řidiči nám naznačí blinkrem, že je můžeme bezpečně předjet. Většina ne. Rychlý pohled, pomodlit, vybočit a doufat. Jsme vděční za tak rychlé auto, které zvládne předjetí během několika sekund.
Ostražitě zastavujeme na oběd v dřevěné barabizně u silnice. Majitelka, stará paní s chrupem kompletně ze zlata, hřbetem ruky zpracovává těstovinové placky a háže je na kamna vytápěná dřevem. Cayman s červeným interiérem vypadá velice podezřele. Ptáme se mizernou španělštinou na narkobarony. Narcotráficos? Tady? Kroutí hlavou a směje se. Peligroso? Nebezpeční? Znovu kroutí hlavou a směje se. Přivolala už ty chlápky kouřovými signály z jejích kamen? Jsou už na cestě se svými mačetami na objednaný oběd? Nebo je to jen milá stará mexická paní, která si dělá legraci z naší hrozné španělštiny? Určitě to první. Zhltáme naše gorditas – mexické zápalné bochánky se žhavou lávou v tenkém těstě, které explodují jako granáty, jakmile se zakousnete – a s popáleninami na deseti procentech těla utíkáme zpět do Caymanu.
Před námi se tyčí olivové vrcholky nejvyšších hor Sierra Madre. Mezi stromy rozpoznáváme proužky silnice 40, klikatící se až k samému vrcholu světa. Když stoupáme výš a výš, zdá se šílené stavět silnici právě tady: neexistovala jednodušší, nižší trasa? Projedeme zatáčku a před námi se otevírá pravěký pohled na hory a nebe. Dosáhli jsme nejvyššího bodu silnice 40, ve výšce 2754 metrů, v průsmyku mezi dvěma nejvyššími vrcholy Sierra Madre. Místní mu říkají Espinazo del Diablo, Ďáblova páteř. Jestli mají pravdu, Lucifer by si měl najít nového chiropraktika. Průsmyk se klikatí na holé skalní stěně, vine se k vrcholu, jak předpovídal pohled zespodu. Třísetmetrový sráz? Víc? Z toho pohledu vám ani tak nespadne čelist, spíš vás dočasně ochromí. Lehkovážně porušujeme pravidlo jedné minuty, zaparkujeme a kocháme se tím výhledem. Jestli má člověk přijít o hlavu, měl by také jako poslední věc před smrtí vidět něco spektakulárního.
Vábeni smrtí přejíždíme přes vrchol průsmyku a začínáme sjíždět dolů, vzduch je hustší, vlhčí, zlověstnější. Vlhkost stoupající od Pacifiku na tuto stranu pohoří přispívá k tropičtějšímu podnebí, toulaví psi jsou pomalejší a unavenější teplem. Přes silnici přebíhá malé dítě s vědrem na hlavě. A silnice, až dosud spektakulární, zvyšuje laťku na světově nepřekonatelnou úroveň. Plazí se po horské stěně jako úhoř, točí se a zakusuje do svahu. Zapomeňte na alpské průsmyky s úzkými vracečkami, přerušovanými rozumnými rovinkami. Tady není ani metr rovné silnice, jen zatáčka za zatáčkou bez jakékoli pauzy. Je to nepřetržité, úchvatné a zvedá se vám žaludek. Protože náklaďáky musejí neustále brzdit, zničily asfaltový povrch a obnažily šotolinu a prach, což znamená, že máte nejméně trakce tam, kde ji potřebujete nejvíc. Několikrát tvrdě brzdím, auto jde do smyku, kontrolka bliká a Daniel se snaží vyskočit z auta. Milí narkobaroni z Duranga – prodávejte místo kokainu kinedryl a vyděláte jmění!
Kdyby byly tři nebo čtyři tyhle klopené zatáčky za sebou na britské silnici, sjížděli by se na ně nadšení řidiči ze všech koutů ostrovů, jen aby si je mohli projet. Jenže tady jsou jich stovky, poskládané v nekonečné sekvenci, jakou by nestíhal diktovat ani ten nejlepší rallye navigátor. Nahlas, ve vší vážnosti, prohlašuji tuto silnici za nejlepší na světě. A pak málem zemřeme. Při průjezdu náročnou levou vlásenkou se na naší straně silnice zjeví obrovský, děsivý předek soupravy s cisternou, která zběsile troubí a rozhodě nezastavuje. Není kam uhnout. Cisterna je příliš velká, aby se v zatáčce stočila jen ve svém pruhu, takže zabírá celou silnici.
V našem čelním okně je čím dál větší a na pravé krajnici vedle srázu do hluboké propasti nezbývá víc než metr. Stojím před nezáviděníhodnou volbou mezi smrtí nárazem do kamionu a smrtí dlouhým pádem. Rozhoduji se pro to druhé, dupu na brzdy, zatáčím směrem ke krajnici a předek náklaďáku se těsně před námi, v poslední sekundě, stáčí doprava a míjí předek Caymanu – o milisekundu později i moji hlavu – maximálně o patnáct centimetrů. Cisterna se sune po silnici s pískajícími brzdami a za neustálého troubení. Cayman konečně stojí, vnější okraj pneumatik na straně spolujezdce visí ze skály a drží nás jen pár centimetrů gumy na vnitřní straně. Couváme zpátky na asfalt a zastavujeme v malém kiosku u silnice, kde prodávají kolu ve skleněných lahvích a sladké pečivo. Majitel, chlapík s knírkem jako ze Stalinova katalogu, vychází ven se třemi zanedbanými psy. Vede mě k okraji srázu a ukazuje dolů na stromy hluboko pod námi. Sotva na dohled, dvě stě metrů pod námi, se leskne zdeformovaný kus světle červeného kovu, evidentně auta, evidentně nedlouho na svém místě. „Jo,“ přitakává. „Včera…“
„Zemřel?“ ptám se. Majitel krčí rameny. „Kdo ví?“ vraští čelo. „Je toho tolik…“ Silnici do Mazatlánu lemuji desítky, stovky ručně stlučených dřevěných křížů, připomínajících pád člověka ze skály. Někde tvoří skupinky po čtyřech nebo pěti – samostatné nehody? Jedno obsazené auto? Raději na to nemyslet. Vedle jednoho zvlášť závratného srázu stojí kříž s pečlivě opřenou kapotou. Přinesla jste květiny, seňorito? Ne, jen kapotu. Tak by si to přál. Protože nám Cayman právě zachránil životy, je teď správná chvíle shrnout, jak mocné je tohle baby Porsche. Rychlé, citlivé, nedostižné a zvládlo všechno, co před nás silnice nastražila. A rozhodně je připraveno i na víc. Míjíme perfektně zachovalé brouky a staré pick-upy Ford F150, teplota i vlhkost stoupají. Nejsou tu žádní narkobaroni a na světě je všechno báječné.
Vyjíždíme z úpatí hor k poslednímu vojenskému stanovišti, kde chladí brzdy nákladních aut ledovým plynem, aby nezapálily pneumatiky. Urazili jsme posledních třicet kilometrů po normální, rovné dálnici do Mazatlánu a zbývá patnáct minut do setmění. Kdyby to byl film, šlo by o honičku s desperáty do poslední chvíle, v níž bychom dorazili do bezpečí hotelu ve městě s posledním odleskem zapadajícího slunce nad Pacifikem a unikli noci – i ostrým hochům Seňora Grandeho – jen o sekundy. Jenže tohle film nebyl, takže noc padla dříve, než jsme dorazili do přístavu Mazatlán, a narcotráficos nás nepodřízli. Měli jsme k tomu blízko? Kdo ví? To je ten problém se skrytým nebezpečím – zůstává skryté až do chvíle, kdy máte mačetu na krku a šílený Mexičan po vás chce, abyste pomalu tancovali. To nejlepší, na co jsme kromě naši paranoie natrefili, byl velký, ale pomalý pick-up. Nejlepší silnice na světě? Určitě ano! A Cayman? Kdykoli lepší než helikoptéra.
