Countryman se má dostat všude, tak proč si nezajet do chilské pouště a nepodívat se po původním laminátovém Mini, v nadmořské výšce 3960 metrů? ptá se Richard Bremner.
mini
Autocar
adrenalin
Mini Countryman
malá auta
Fotograf Paul Harmer se mne zeptal: “Necítíš se divně?“ Cítím. A on také. Lechtání v končetinách, točící se hlava, mělký dech… Harmer si myslí, že má panický záchvat, zatímco já se absurdně děsím cévní trombózy. Tohle rozhodně není dobré místo ani na jeden z těchto problémů. Sedíme sice v pohodlí na palubě klimatizovaného Mini Countryman, ale přitom se šplháme po prašné cestě v srdci chilské pouště Atacama, na míle daleko od nejbližšího doktora. Ale potom se v našich cestou otupělých mozcích rozbřeskne – tohle je nemoc z výšky. Blížíme se k vrcholu ležícím ve výšce 3960 metrů nad mořem. U letadel je to přibližně na hranici, kdy bez tlaku v kabině vypadnou kyslíkové masky pro cestující. Stoupali jsme příliš rychle na to, aby se naše nepříliš zachovalá těla dokázala aklimatizovat. Harmer to potvrzuje tím, že málem zkolabuje (nemůžu si pomoct od myšlenky, že poněkud komicky), když se snaží vyfotit naše stoupání. Co ale děláme s Mini na tomto místě, a proč? Odpovědět na první část otázky je snazší než na tu druhou. Míříme na sever toho dlouhého, úzkého pásu země jménem Chile. Začali jsme v Santiagu, zhruba uprostřed pobřeží, a míříme na sever do města Arice u hranic s Peru. Naše cesta nás provede pouští Atacama a hluboko do divoké, dech beroucí krajiny, po silnicích, které by byly zkouškou pro jakékoli auto.
Proč? Protože chceme vyzkoušet terénní schopnosti Countrymanu extrémním stylem a prozkoumat při tom vzdálenou ozvěnu jedné z těch zajímavějších kapitol v historii původního Mini. Z mnoha zemí, kde se montovalo, včetně Austrálie, Itálie, Španělska nebo Jihoafrické republiky, je tou asi nejméně pravděpodobnou Chile – a konkrétně Arica. To ale není to, co bylo na chilském Mini zajímavé. Jihoamerické verze se nevyráběly z oceli, ale z laminátu. Mělo to dobré a promyšlené důvody, ale teď to pro nás hlavně znamená záminku (tak trochu), proč s Countrymanem ujet 2750 kilometrů po pořádně náročných cestách. Obětí naší mise se stal Countryman S All4, jehož náhon na všechna kola nás má dostat ze všech problémových situací, snad s výjimkou panických záchvatů a cévní trombózy.
Náš nablýskaný dostavník najel do chvíle, kdy jsme do něj nastoupili, jen 601 kilometrů, a je připraven vrhnout se do hustého provozu Santiaga. Nejdříve si ale musíme prohlédnout jeho přitažlivý černobílý lak, kožená sedadla a rozměrné střešní okno. Tohle atraktivní město není tak přecpané proudy železa jako tolik jiných hlavních měst, ale je rušné a my takový provoz na naší cestě už neuvidíme. Začínáme příhodně na panamerické dálnici, cestě, která už svým jménem naznačuje velké vzdálenosti. Sklady na sever od Santiaga brzy ustupují kopcům zahaleným do suché, béžové trávy a podivné vegetace čehosi na pomezí stromů a keřů. Nakonec zatáčíme na východ do nádherného údolí Elqui, jehož vzduch je tak čirý, že se stalo střediskem astronomických observatoří, prohledávajících noční nebe. Ale místo abychom se dívali nahoru, brzy obracíme zraky dolů, přilákáni svištivým zvukem, připomínajícím zahradní zavlažovač. Je to zvuk, kterým se naše cesta mění, protože pravá přední pneumatika Mini se vyfoukla, jako když váš fotbalový tým utrpí porážku.
Pravda, jeli jsme po prašné cestě, ale tenhle chilský ekvivalent okresky není nijak zvlášť náročný. Jedeme na dojezdových gumách, ale špatnou zprávou je, že nemáme žádnou rezervu, i když jsme se snažili přesvědčit lidi z chilského zastoupení Mini, že bychom nějaké potřebovali. Myšlenky na pokračování do našeho hotelu se vzdáváme, když zjišťujeme, že jsme špatně odbočili. Namísto toho míříme do La Sereny, slavné svojí pláží na pobřeží Pacifiku. Měl by tu být i prodejce Mini – a jak doufáme, také nová pneumatika.
Žádné zírání na hvězdy, ale potkali jsme Carlose, anglicky mluvícího barmana, který nás ubytoval v hotelu poté, co jsme domučili naši prázdnou gumu. Počkáme tu dva dny, než nám náš člověk ze Santiaga pošle dvě nové pneumatiky, protože na další se udělala boule a obutí Countrymanu není shodné s žádným jiným Mini. Jenže rezervy, o které jsme žádali, nedorazí. Místo abychom se kopali do zadku, rozhodujeme se kopnout do vrtule a zkusit najít původní chilské laminátové Mini. Naděje, že bychom se s majitelem nějakého z nich potkali v Santiagu, nevyšla, i když jsme se setkali s bývalým závodníkem na Mini Juanem Bandem.
Takže před námi stojí úkol najít ho někde jinde. A když máme před sebou volný den, znamená to teoretickou šanci. Teoretickou, protože i když nám pátrání na webu před odjezdem odhalilo nějaká přeživší auta, Chile je opravdu velké místo a rozhodně těmito plastovými starožitnostmi není poseté. Většina z nich je v zoufalém stavu – není divu, vzhledem k jejich věku.
Kupodivu se jedno z nich nachází v La Sereně, a i když má vinylovou střechu, která je vpředu podezřele vlnitá, zdá se, že jezdí. Carlos bere telefon a pouští se do náročného úkolu vysvětlit, proč by dvojice Britů chtěla fotit tohle prastaré ojeté auto. Majitel Mini je doma, jmenuje se Antonio, bydlí nedaleko a poněkud překvapivě je ochoten nechat nás svoje auto nafotit. A Carlos, kterého očividně zajímá, jak tihle dva pitomci dokážou vysvětlit svoje podivné fotografické požadavky, vyráží s námi. O patnáct minut později z taxíku hledáme plastové Mini v modré metalíze. Vůz z roku 1973 původně patřil dědečkovi současného majitele Antonia Romery. Zdobilo jeho zahradu celé roky, než se Antonio rozhodl oživit jej. Důkazem snahy je působivá sbírka fotografií z generálky motoru, stejně jako pochybná úprava střechy, jež byla vyříznuta kvůli podomácku vyrobenému střešnímu oknu. Zbytek auta je povědomý, ale zvláštně odlišný. Laminátové karoserii chybí typické okeničky okolo střechy, kapota má zaoblené rohy, lemy blatníků jsou výraznější a vybavení kabiny rovněž vypadá jinak. Bezpochyby je to Mini, ať už bylo vyrobeno z laminátu nebo ne, a na silnici se chová úplně jako to ocelové.
Countryman vedle něj samozřejmě působí nesrovnatelně dospěleji a civilizovaněji. Zatím jsme zjistili, že jde o schopný dopravní prostředek na dlouhé vzdálenosti, dost velký na to, aby mohl fungovat jako sebevědomý dálniční křižník, a dost malý na to, aby zvládl proplétat se užšími silnicemi v Chile. A s výkonem184 koní, uvolňujícími se postupně při záběhu motoru, je také dost rychlý. Cítíme ale čím dál větší napětí, když si představíme, kolik mizerných silnic ještě musíme projet na dramatické cestě přes Atacamu. Zničili jsme dvě pneumatiky za jediný den, a to před sebou ještě máme dlouhou, velmi dlouhou cestu. Dnes vyrazíme na východ do údolí Elqui, kam jsme měli dojet už včera, než se vydáme zpátky na sever do Copiaga, nejbližšího většího města u dolu, kde bylo po 69 dní uvězněno 33 dnes už slavných horníků. Náš posunutý rozvrh nám zabraňuje zastavit se na noční pozorování v observatoři, ale nenecháme si ujít alespoň malou odbočku k jedné z několika stříbrných kupolí, jež zdobí kopce jako obrovské perly.
Odvažujeme se vyšplhat po prašné cestě, která se vine kaktusovým porostem směrem ke kupoli. Systém pohonu všech kol All4 přiřazuje zadní nápravu, aby nás vyhrabal z hlubokých, prachem naplněných výmolů v některých zatáčkách. Ve chvíli, kdy opět míříme na západ, abychom dojeli k panamerické dálnici, polyká Pacifik slunce a namáhavě předjíždíme jeden náklaďák za druhým. Namáhavě ne proto, že by Mini chyběl výkon (sil má dost), ale proto, že z dálnice se stala dvouproudová silnice. Mailujeme do hotelu, že dorazíme kolem půlnoci, i když s mojí příšernou španělštinou jsem jim možná řekl, že bych chtěl umýt lamu. Hned potom se na silnici objeví předjížděcí pruh v dlouhém stoupání z Chanaralu a Renault Clio Sport. Bude zábava.
Zdrojem pobavení je snaha řidiče Renaultu předjet dravě pilotovaný Citroen C4 Coupé a naše nezdolné odhodlání udržet se za nimi. Naše velké bílé Mini se tu cítí skutečně jako doma. Výkonné světlomety, živé turbo a stabilní jízda v tomto velkolepém stoupání nabízejí skvělou projížďku, kterou kazí jen poněkud nepředvídatelné řízení – a co je horší, uvědomění, že náš udávaný dojezd 100 kilometrů přesně odpovídá vzdálenosti k další benzínce. Zachraňuje nás přechod stoupání v klesání, po kterém začínají čísla na palubním počítači s každou minutou příjemně stoupat. Brzy už dojíždíme do Copiaga a jeho nečekaně stylového hotelu s kasinem, kde okolo hracích stolů panuje čilý ruch. Jsme ale příliš unaveni na hazard a zítra máme před sebou těžký úkol.
Musíme vyrazit na východ do národního parku Tres Cruces, jehož příjezdovou cestu popisuje Lonely Planet jako ničitele podvozků. Hotelový recepční Patricio (velký fanoušek Sex Pistols) tam nikdy nebyl a turistické středisko je zavřené. Rozhodujeme se jet i tak, s myšlenkou, že pokud to bude na pneumatiky moc, můžeme se vždycky otočit zpátky.
Po dvou hodinách hladký povrch končí. Silnice pokračuje, ale teď je to rozbitá, prašná a štěrková cesta. Jenže my už jsme dojeli příliš daleko, abychom se mohli vrátit. Držíme se dál a neustále šplháme přes bubliny ztuhlého růžového kamene, jazyky šedé břidlice a zeleného výchozu. Z některých kopců je přímo cítit měď, takže celé místo vypadá jako obrovský důl, převážně nevytěžený. Působí to jako z jiného světa a stejně tak nám připadají naše hlavy. Oběma začíná být trochu divně. Čímž se vracíme na začátek. Mini zvládá čtyři tisíce metrů vysoký vrchol snáze než jeho nemocí z výšek sužovaná posádka. Turbodmychadlo zvládá kompenzovat překvapivý pokles zátahu pod 1500 ot./min., způsobený řídkým vzduchem. A zvládli jsme to na čtyřech plně nahuštěných pneumatikách. Naše štěstí, pokud jde o gumy, přetrvává pouze o kousek déle. Další den přijíždíme do San Pedro de Atacama, oblíbeného turistického cíle, kde najdete sopku, solné pláně, podivné Údolí Luny… a ptáky.
„Plameňáci?“ ptám se recepční. „Jsou asi takhle velcí,“ říká a ukazuje rukou asi metr od země, „jsou růžoví a mají dlouhé nohy.“ Zaskočen humorem sušším než Atacama mi chvíli trvá, než se jí zeptám, jak daleko jsou, a dozvídám se, že dále, než si můžeme dovolit. Máme jen den na cestu do města Arica, a než se tam dostaneme, chceme navštívit Humberstone, jedno z nejopuštěnějších měst na planetě.
Jsme oba v šoku, jako bychom viděli ducha, když trefíme výmol, který likviduje další pneumatiku. Povedlo se mi ji zničit ve více než stokilometrové rychlosti, což bylo tempo dost vysoké na to, aby se z bočnice vytrhl pěticentimetrový kus gumy. Alespoň že jsme si v La Sereně koupili hever. Máme teď dvě prázdné dojezdovky a na zbytek cesty musíme použít vyboulenou pneumatiku. Countrymanu je třeba uznat, že jezdí zcela přímo i po ráně, která ohnula i ráfek. V tuto chvíli nás také napadá, že pokud dáme proražené dojezdovky na zadní nápravu, měli bychom se dostat k prodejci Mini. Humberstone, dnes součást Světového dědictví UNESCO, bylo kdysi domovem více než dvou set dělníků ze solných dolů, kde se v jednom z nejteplejších a nejsušších míst na naší planetě těžil dusičnan sodný pro použití v hnojivech. A tady, kousek na sever od města, nám také policista bez úsměvu sděluje: „Spáchali jste přestupek.“ Je to už potřetí, co nás staví ruka zákona, ale tentokrát máme poprvé skutečné obavy, protože jsem opravdu jel příliš rychle a chilská policie je známá svou přísností. „Ale tentokrát,“ pokračuje vážně, „vám to promíjím.“
S pocitem provinění a velkého odpuštění vyrážíme na poslední úsek do Ariky, která leží jen 275 kilometrů odsud. Tentokrát jedeme opatrně a scenérie je každopádně ohromující. Projíždíme po okraji dvou z největších údolí, jaká jsme kdy viděli, se svahy pokrytými jemným, jakoby lunárním prachem. Když tu vyjedete ze silnice, budete se klouzat stovky metrů do zapomnění. Do Ariky přijíždíme za pohlednicového západu slunce a naše čtyři pneumatiky máme plně nafouknuté. Náš plán je najít zítra zbytky továrny na Mini, jak se fotograf Harmer snaží vysvětlit překvapenému hotelovému portýrovi. „British Leyland? Můj otec tam dřív pracoval.“ Nemůžeme uvěřit našemu štěstí. Automobilka zaměstnala asi jen 150 až 200 lidí a je to už 37 let. Portýr slibuje, že jeho otec zítra ráno přijde, aby nám ukázal, kde továrna stála. Pedro se k nám přidává na poslední, svižnou projížďku Countrymanem, který se i přes pneumatiky a podvozek, jenž je možná příliš sportovní na některé silnice v Chile, ukázal být tvrdší, než se zdá. A zamilovali jsme si i jeho vzhled. Je to příjemně kompaktní SUV a na vlnitých cestách v Chile nám vyvolalo úsměv na tváři. Možná to není minimalistické Mini, ale v srdci to Mini je.
