Rizk DBR: lehká finta

Když projíždíte Kalifornií, skoro deset tisíc kilometrů od domova, uvelebení v bledě modrém minivanu Chrysler Town&Country, není nejlepší chvíle propadat sžíravým, tíživým a pochybovačným myšlenkám. Jenže během naší konverzace s fotografem Justinem vychází najevo, že jsme se nechali navézt do cestování na opačný konec světa, abychom řídili auto, o kterém nikdo nikdy neslyšel, na opuštěném místě, v nehostinném národním parku, jen na základě webových stránek a několika nočních e-mailů. Což sice zní jako definice dobrodružství, jenže v nás hlavně hlodají obavy, že dorazíme do Palm Springs a nenajdeme nic.

„Takže ty jsi nikdy nemluvil s nikým, kdo to auto řídil?“ ptá se Justin s náznakem nedůvěry v hlase.

„Hm. Ne. No vlastně, víš, řídil, řídil…“

„Víš aspoň, že to auto skutečně existuje?“

„No, víš…“

„Jak jsi vlastně domluvil celou tuhle cestu?“

„Písemně.“

Justin se lehce zakucká při už páté červené marlborce toho dne. Je pět hodin ráno a Kalifornie rázem vypadá trochu méně růžově.

O několik hodin později stojíme před skromně pojmenovaným hotelem Hyatt Grand Champions Resort a vypadáme jako upocené postavy z nízkorozpočtové road movie. Justin má sluneční brýle Ray-Ban Wayfarer, rybářský klobouk a v jednom kuse náruživě kouří, což je v ostrém kontrastu s udržovanými Kaliforňany, jejichž zuby bělostně září jako andělská nevinnost. Já jsem méně klidný. Mobil člověka, s nímž se tady máme setkat, je podezřele nedostupný. Začínám vztekle nadávat a přemýšlím, zda se TopGear spokojí s reportáží o dynamických schopnostech Town&Country. Jedinou Justinovou reakcí je vyfouknutí dvojitého obláčku modrého kouře z nozder, je jako přihřátý drak bez zapalovací jiskry. O pár sekund později z Hyattu vychází muž jménem Wa-el Rizk a tělem se mi rozlévá obrovská úleva.