Bugatti Galibier: Ve čtyřech zase rychleji

Den strávený v továrně Bugatti v Molsheimu je jako Alenčina říše divů. Všude kolem stojí veyrony v různém stadiu rozpracovanosti, což je zvláštní pohled a zpočátku si nevěřícně protíráte oči, ale brzy vám to přijde podivně normální. Veyron v černém matu? Hm, zajímavé. Červený? Ano, tam stojí. A tamhle modrý… A bílý… Zaměstnanci se kolem (malé) výrobní linky pohybují v poklidném tempu a snaží se o dosažení dokonalosti. Lidé od Bugatti to také musejí brát normálně, ačkoli jim v rukou během čtyř týdnů vzniká nejúžasnější auto světa. Tohle je místo snů pro 99,99 procenta lidstva, ale pro tyto chlapíky je to každodenní práce. Jen si to představte.

Zjevně to účinkuje také na pracháče. „Bugatti je v podstatě věž ze slonoviny, stojící na vrcholku další věže ze slonoviny,“ připouští Oliver Schauerte, jeden z nejvyšších inženýrů VW Group, „nebo spíše speciální vrchol pyramidy. Ovšem jestliže představujeme nové Bugatti, měli bychom mít střízlivý pohled na to, co vlastně představujeme.“ Střízlivý. To je nečekaný výraz v kontextu impozantního konceptu Galibier, důvodu naší návštěvy. „Střízlivé“ je skočit do obchodu pro sýr a chleba, nebo se naopak smířit s tím, že se pravděpodobně nikdy nevyspíte s Cameron Diazovou. Určitě takové ale není 5,3 metru dlouhé auto, které má osmilitrový šestnáctiválcový motor, přeplňovaný dvěma kompresory (namísto čtyř turbodmychadel Veyronu kvůli zlepšení zátahu v nízkých otáčkách) s deklarovanou maximálkou 350 km/h a předpokládanou cenou přes 30 milionů korun (pokud dostane zelenou).

Přesto je Galibier stejně realistický a střízlivý jako kterýkoli jiný koncept. Má reálný, funkční motor a je plně pojízdný. Komponenty, které nevidíte, jsou sestaveny stejně přepečlivě jako ty, jež vidíte. Většina výrobců u svých konceptů patřičně zvýrazní klíčové proporce, aby na sebe strhly pozornost, ale Galibier se zcela vymyká. Tohle by mohlo být nejdokonalejší auto, jaké kdy bylo vyrobeno. Od chvíle, co jsme tu byli naposledy před frankfurtským autosalonem, změnil monstrózní a monstrózně krásný koncept Bugatti barvu. Tehdy byl světle modrý, měl hliníkové doplňky a bezpochyby ukrutně drahou povrchovou úpravu, jež nechala vyniknout texturu karbonu. Nyní je celý černý a je to tak lepší. (Zdroj z Bugatti prozradil, že to schéma s modro-stříbrným karbonem bylo „rušivé“.)

Černá barva se obtížně nosí a má tendenci potlačovat drobné designové detaily, které jsou u konceptů tím nejpodstatnějším, ovšem ne u tak majestátního auta, jako je tohle. Určitě si dokážete představit, že by ho řídil Batman, ale spíše v podobě Bruce Waynea než v plášti s maskou, byť náš fotograf Joe Windsor-Williams pobaveně nadhodil méně populární komiksovou postavu. „Je to auto Cruelly Da Ville, že?“ řekl nesměle. „Kdybych ho chtěl, objednal bych si ho v této barvě, ale se spoustou bílých puntíků…“ Zjevně kvůli efektu inverzního dalmatina. V Bugatti by mu možná i vyhověli. Kdo ví, tihle hoši dnes musejí být experti v oboru exotických přání. Vyrábět a navrhovat auta na této stratosférické úrovni je divný byznys. Je to skoro víc o tom, co jste vynechali, než co jste nacpali dovnitř. Prý je to „nejexkluzivnější, nejelegantnější a nejvýkonnější čtyřdveřový automobil na světě“. Automobil, všimněte si, nikoli auto.

Galibier po své novinářské premiéře loni v září vyrazil na turné po nejbohatších světových centrech získávat názory klientů. Všichni výrobci pořádají zákaznické průzkumy, obvykle zaměřené na to, ze kterého plastu mají vyrobit madlo dveří. U majitele Galibieru ale nezabere výsuvný držák nápojů nebo navigace. Platí za to, co je nejrychlejší, nejvzácnější, nejdražší. Držáky nápojů dostanou někde jinde. Třeba ve svém Mercedesu S 63 AMG. Reakce potenciálních zákazníků byly velice pozitivní, ale rozhodnutí o sériové výrobě auta v době vzniku tohoto článku stále nepadlo. Ostří hoši z Bugatti skrývají čím dál hůř svou touhu po výrobě auta. „Je to víc než 50/50, připustil Schauerte po velkém přemlouvání a nejspíš se strachoval o život (rozhodnutí záleží na správní radě VW a v první řadě na mrzoutském šéfovi, legendárním Dr. Piechovi). Abychom jim to ulehčili, představte si, že kupujete über-sedan a chtěli byste něco… méně tuctového než Rolls nebo Bentley, nemluvě o třídě S nebo řadě 7. Věděli byste?

Ano, chcete-li vyjádřit autem co nejvyšší statut, Phantom Drophead Coupé vypadá proti Galibieru jako Suzuki Jimny. Podle mě za to vděčí spíše než nižší siluetě té černé barvě. Galibier je obrovský, ale když ho s otevřenou pusou pozorujete, jak popojíždí na druhém konci továrny, připomíná to ty ladné pohyby, které provádí soukromý tryskáč nebo superjachta při manévrování předtím, než z ní vystoupí amazonská supermodelka. Se dvěma kamarádkami. Zatímco z těchto dvou přirovnání si Galibier určitě příklad nebral, inspiraci jednoznačně načerpal ve starém katalogu Bugatti. Název je převzatý od sedanu Type 57 z poloviny 30. let, ale design navazuje na Type 57 Atlantic ve stylu art deco, jedno z nejlepších mistrovských děl, jaká kdy lidstvo stvořilo. Na povrchu karoserie jsou jen minimální ozdoby, takže hlavním charakteristickým znakem je „páteř“, půlicí auto po celé délce kapoty, čelního okna, střechy, zadního okna a kufru. Tradiční maska Bugatti ve tvaru podkovy hrdě vystupuje na přídi a z bočního pohledu zjistíte, jak moc je posunuta vpřed. Z každého úhlu vidíte, jak je tohle auto veliké: moc. Úžasná jsou také přední světla z LED.

Osobně mám radši, když jsou supersedany skutečně sedany, a většina Němců považuje hatchback za poněkud proletářskou volbu. Splývající záď Galibieru samozřejmě spíše odkazuje na Atlantic, než že by šlo o projev solidarity s evropskými pracujícími, ale tvoří neodolatelně přesvědčivou záď. Když jsme u toho, je tu osm výfuků. (To je další odkaz na Atlantic. Auto evidentně potřebovalo vyšší světlost, takže místo dvou velkých výfuků dostalo osm menších.)Kapkovitý profil naznačuje slušnou aerodynamiku a velký difuzor slibuje dostatečný přítlak. Což je velice vítané u auta, jež se má přiblížit 350 km/h. „V oblasti aerodynamiky máme ještě hodně práce,“ přiznává Schauerte, „ale podle výsledků dosavadních testů zůstane základní tvar karoserie zachován. Musíme ještě optimalizovat obtékání vzduchu kolem auta.“ Schauerte zachovává mlčení ohledně předpokládané hmotnosti Galibieru, ale říká, že cílem Bugatti je nižší hodnota než u ostatních mega sedanů – Phantomu, Mulsanne – na stávajícím trhu. „Chceme dosáhnout maximální rychlosti 350 km/h, což znamená, že auto musí být co nejlehčí.

Také chceme co nejnižší těžiště, aby byla jízdní dynamika nejlepší ze všech aut této velikosti.“ Vysvětluje také, že chlazení tohoto mastodonta s motorem vpředu byla mnohem menší výzva než u Veyronu, hlavně díky množství vzduchu, které auto víří před sebou. Karbon-keramické brzdy mají průměr 400 mm. Poháněna jsou všechna kola a DSG z Veyronu nejspíše nahradí klasický automat s měničem momentu. Interiér je jako z jiného světa. „Tohle není chrám,“ řekl mi loni designový ředitel Bugatti Achim Anscheidt. „Záměrně jsme se rozhodli stvořit řidičské auto.“ Upřímně, víc než na řízení té zatracené věci bych myslel na kochání se interiérem. (Na naše exkluzivní seznámení dohlíží člověk v rukavicích. Tohle není auto, do kterého sednete s hamburgerem.) Tříramenný volant se vyhnul módě tlustých věnců a stejně jako ten ve Phantomu připomíná, že k delikátnímu dojmu z velkého a těžkého auta jaksi patří tenký volant.

Hlavní přístrojový panel tvoří TFT displej a graficky konzistentní jsou i druhy písma. Na přístrojové desce ve stylu „méně je více“ – a je to skutečně přístrojovka v původním smyslu slova – najdete pouze dva hlavní budíky: výkonoměr a rychloměr. Ručičky mají na konci malá loga „EB“. Je tu také výsuvná TV obrazovka a hodiny Parmagiani Tourbillon, které můžete vyjmout a nosit na zápěstí. Nejpůsobivější je ovšem kůže a ruční zpracování. Sedadla jsou klasická křesla s tkanou horní částí opěradla, plynule přecházející do opěrek. Přitahovače dveří jsou kožené, hliníková příčka v čelním okně je spojena se zpětným zrcátkem a celým interiérem prochází široký pás z hliníku a leštěného dřeva, přerušený pouze decentními ovladači převodovky. Zřejmě to bude znít jako příšerné klišé, ale Bugatti Galibierem možná předefinovalo luxus. Jak podotkl prezident firmy Franz-Josef Paefgen, když procházel okolo na velmi důležitou schůzku: „Wow, zapomněl jsem, jak dobře to vypadá.“

(Jason Barlow)