Koenigsegg Agera: velký třesk

OK, rozjeď to na plný plyn až do 250 km/h a pak vší silou dupni na brzdu. Potom uvidíš, jak podle nás vypadá bezkonkurenční brzdění.“ Není to zrovna nejjemnější způsob seznámení s novým autem, ale rada testovacího jezdce Sonnyho velmi rychle rozpouští ledy. Rád tě poznávám!

Vidlicový osmiválec vzápětí jednoduše exploduje s takovým hlukem, který se dá přirovnat k vesmírnému Velkému třesku. Myslím tedy. Zrychlení na jedničku je jako tvrdý zvedák na bradu od šampiona v těžké váze. Nemám čas si uvědomit, co se vůbec děje, ani nestačím předvídavě zpevnit krční svaly. Ta zběsilost je nepopsatelná. Když tahám za pravé pádlo, abych odřadil, bláhově očekávám, že to bude mít na sopku číhající hned za mým ramenem zklidňující účinek. Ne. Opak je pravdou. Hlava motoru se musí určitě tavit a výfuky dávají plnou forsáž. Ručičky otáčkoměru a rychloměru letí příliš rychle na to, aby je mělo význam sledovat. Ten zvuk je skutečně ohromující, něco mezi Gumpertem Apollo a Pagani Zondou. A pokud jde o zrychlení, no, to je daleko za možností srovnání. Prostě nepolevuje. Trojka, čtyřka, pětka… Koenigsegg chce zjevně vzlétnout. Dosahujeme 250 km/h a já šlapu na brzdu, jako bych kopal penaltu na mistrovství světa. Koenigsegg se chce evidentně přisát k asfaltu. Destičky se musejí doslova zakusovat do obrovských keramických kotoučů. Dokážu si představit, že s přistávacím hákem na letadlové lodi to musí být pro pilota docela podobný zážitek. Pneumatiky přerušovaně vřískají v rytmu ABS, pásy mi lámou klíční kosti a oči se pokoušejí vypadnout z očních důlků. Koenigsegg zastavuje. Můj spolujezdec Sonny se směje, až si dělám obavy, že se pomátl. „No, funguje to docela dobře, ne?“ Vítejte ve světě Koenigseggu…