K čemu se rodí Ferrari

Byl to jeden z těch staříků, které lze tak často spatřit na italském venkově, jak se loudají po krajnici a užívají si slunce. Museli jsme být v pořadí asi třicáté Ferrari, které proletělo stočtyřicítkou kolem něj, doprovázeno ječením motoru a mohutným závanem vzduchu. Když jsme se k němu blížili, přemýšlel jsem, jakou asi musí mít radost z toho, že mu jeho ranní rozjímání ruší smečka povětšinou červených supersportů, jedoucích příliš rychle.

Odpověď přišla dřív, než jsem si myslel. Byli jsme asi sto metrů od něj, když zvedl pravou ruku a pohnul svými sukovitými prsty na pozdrav. A potom, když jsme se dostali ještě blíže, zvedl i levou ruku, smekl otrhanou čepici a zašklebil se. Najednou jsem si to uvědomil: Vždyť on byl dost starý na to, aby zažil a pamatoval si i původní Mille Miglia, která skončila v roce 1957. Před půl stoletím nejspíš úplně stejně zdravil jezdce, jako byli Taruffi, Ascari a Moss, který tehdy vyhrál. A teď zdraví nás…

Právě tam jsem si uvědomil, čím je Mille Miglia tak výjimečná. Možná už nenajedete 1000 mil (1600 km) nonstop. Možná si dokonce dáte pár krátkých zastávek v hotelech. Ale pořád ujedete nějakých 1200 kilometrů po stejných silnicích včetně legendárních průsmyků jako Futa a Raticosa. A po většinu času jedete tak rychle, jak se odvážíte a jak provoz dovolí. Stejně jako Fangio. Všechny ty výjimečné věci, o kterých se mluvilo před padesáti lety – zběsilá jízda starobylými městy, policisté a staré babičky u silnice, povzbuzující vás k vyšší rychlosti, děti prosící, ať vytočíte motor do šesti tisíc otáček, aby si mohly poslechnout řev z výfuků. To všechno tu stále je. Každý rok. A letos jsme měli spolu s dalšími 126 majiteli Ferrari možnost zažít to sami.

Letos uplynulo šedesát let od chvíle, kdy se Ferrari poprvé zúčastnilo závodu Mille Miglia. Proto se k tradičnímu startovnímu poli dobových aut, která připomínají slavný závod, tento rok přidal také celý kontingent Ferrari. Všechna auta byla vyrobena po roce 1957 a jedním z nich byla i naše v Británii registrovaná F430 z roku 2005. Jeli jsme po téměř přesně stejné trase jako zbytek startovního pole, s náskokem jen 45 minut. Akorát jsme si museli pospíšit, abychom si udrželi náskok před OM a Bugatti z dvacátých let, stejně jako před starými alfami, které bláznivou rychlostí hnali odvážní jezdci s perfektními znalostmi místních silnic.

Náš plán byl následující: přijet s autem (které z Británie ochotně přivezl náš kolega z Classic & Sports Car) do Brescie na registraci a přejímku. Zůstat na místě přes noc, dát si ve čtvrtek před startem oběd a připravit se na pozdně odpolední start ve starobylém městském centru, přesně jako zbytek aut. Potom bychom za ubývajícího světla dojeli nějakých 230 kilometrů nejdříve do Bologni a následně do nedaleké Imoly, kde se měla konat měřená zkouška na slavném okruhu Enza a Dina Ferrariových. Technicky jde o jízdu pravidelnosti – na každé z dvanácti hlavních sekcí máte časy odjezdu a příjezdu a po cestě jsou rozmístěny další kratší a docela náročné časovky. Většina lidí se snaží, ale někteří se prostě jedou projet. Jenže kdo by jim to mohl mít za zlé?

Celé týdny jsem měl strach ze středeční registrace a přejímky. Hlavně protože nenávidím byrokracii a obzvláště italské papírování může být velmi frustrující. Nakonec to ale šlo skvěle. Za půl hodiny jsme měli průkazy, itineráře, odznaky, čepice, nálepky a čísla na auta, a hlavně to nejdůležitější, doklad o přejímce. Na okraji Brescie, hned vedle dálnice, se nachází obrovské výstaviště. Dost velké na to, aby dokázalo pojmout celé třista-členné startovní pole vozů Mille Miglia plus našich 127 aut, a ještě zbylo místo na jedno nebo dvě fotbalová hřiště.

Tato akce přitahuje slavné lidi. Rozhlasová hvězda Chris Evans i zpěvák Jay Kay dojeli ve starých ferrari a dva z nejvýše postavených mužů u Saabu, Victor Muller a Jan Ake Jonsson, dorazili s párem kapkovitých modelů Saab 92 s dvoutaktními motory. Později jsem narazil na ředitele Aston Martinu Davida Richardse a muzikanta a automobilového sběratele Nicka Masona. Oba jeli se svými manželkami ve vozech Frazer-Nash. A určitě by se našla ještě spousta dalších slavných lidí. Říká se, že tuhle akci stále více kolonizují bohatí účastníci z Ruska. A zašlo to tak daleko, že se mluví o vlastní „Mille Migliaski“ v jejich domovině.

Dalších 24 hodin uběhlo ve víru gala večeří, obědů před startem, připravování aut a přehlídek ve staré Brescii. Až nakonec slunce zapadlo a my nešikovně najeli ve striktním pořadí na zvýšené pódium (samozřejmě příliš strmé pro spoiler Ferrari F430). A pak nás už jen odmávli. Bylo skvělé být konečně na cestě. Je úžasné vidět, jak v Itálii neopadá nadšení a zájem o tento závod. Kdekoli jinde na světě by lidi začalo unavovat, že je řvoucí auta ruší a budí ze spánku a že jsou jejich města plná uzávěrek, aby si milovníci rychlosti mohli užívat. Ale tady? V každé vesnici a na každém předměstí, kudy jsme projížděli, měli lidé připravené židle a postavené stany, aby vydrželi celou noc. A každé přijíždějící auto zdravili a fotografovali, jako by to byl sám slavný Stirling Moss v Mercedesu.

Nejlepší na tom všem (vedle úžasného potěšení z nezaslouženého oslavování) bylo, že jste se v podstatě nemohli splést v navigaci. Složité křižovatky byly označeny značkami 1000 Miglia, ale mnohem jednodušší bylo orientovat se podle lidí, kteří lemovali každý výjezd a ukazovali vám, kudy máte jet. A samozřejmě podle policie, která vždycky zastavila okolní provoz, aby se ujistila, že projedete bezpečně. I tak to ale byla dlouhá noc. Do postele jsme se nedostali před druhou a budíček byl domluvený na šestou.

Měřenou zkoušku, která se jela brzo ráno v Imole, jsem zvoral. Už jsem se Mille Miglia účastnil dříve a vyzkoušel jsem si kratší, pomalejší časovky, takže jsem si představoval, že bude prostě stačit projet okruh tříčtvrtinovým tempem, aby se mi podařilo zajet předepsaný čas. Jenže každé auto mělo cílový čas jiný a ukázalo se, že u nás je to opravdová zabíračka. Chybělo mi dobrých deset sekund. To nebylo dobré. Potom jsme vyrazili směrem na Řím a čekaly nás tři velmi příjemné 150 km dlouhé úseky po téměř prázdných venkovských silnicích. Ferrari bylo naprosto ve svém živlu a nespoutaný řev se při prudkých sprintech odrážel od každé kamenné zdi. Náš postup přerušovaly rozptýlené krátké časovky, snídaně v Urbinu, oběd ve Spoletu a nakonec jeden z nejúžasnějších zážitků mého života.

Řím je nejjižnějším bodem Mille Miglia. A pro letošní účast vozů Ferrari se organizátoři rozhodli udělat něco výjimečného. Ten nejvelkolepější průjezd Římem, jaký si jen dokážete představit – přes náměstí Svatého Petra, kolem Španělských schodů, okolo Kolosea, přes Via Veneto a kolem alespoň půl tuctu dalších římských památek, které znáte z poštovních známek. Problém byl, že jsme dojeli v největší špičce, když všichni Římané mířili domů.

Ve kterékoli jiné evropské zemi bychom to zabalili. A vzhledem k zasloužené reputaci Italů jako národa s poněkud volným přístupem k pravidlům je ohromující, že to tady fungovalo. Prostě to zařídil batalion policistů na motorkách. Cestu pro našich 127 vozů otevřeli neustálým jekotem píšťalek, zatímco se vysokou rychlostí řítili mezi křižovatkami. Často odvážně stáli na stupačkách, když uháněli po dlažebních kostkách a rozháněli zatoulané fiaty. Bylo to jako rendez-vous smíchané s filmem Loupež po italsku. A pro ty z nás, kteří nejsou na takový cirkus zvyklí, to také bylo trochu o nervy. Upřel jsem svůj pohled na zadní světla Enza registrovaného v Německu, které jelo přede mnou, a koncentroval jsem se na to, abych nezůstal příliš daleko za nimi. V době, kdy jsme dojeli do podzemního parkoviště pod Villa Borghese, jsem byl zralý na psychiatrii a postel.

Ve dvě ráno, zatímco mi v hlavě stále zněl náš motor, jsem ospale přemýšlel o tom, jak jsme se poznali s dalšími majiteli ferrari. Někteří z nich byli zkušení řidiči, jako pán z Fort Lauderdale, který nechal svoji F50 přivézt speciálně pro tuto příležitost. Někteří z nich nebyli zrovna brilantní řidiči (naučili jsme se nechat jim prostor), ale většina byla docela šikovných. Vlastnictví Ferrari nepatří zrovna mezi nejlevnější koníčky, ale akce, jako je tahle, zdůrazňují, jak je důležité tento stroj používat. Všichni bychom přísahali, že naše auta jela tím lépe (a my se za volantem cítili tím schopněji), čím více kilometrů jsme najeli. V sobotu jsme vyrazili zpátky. Nejdříve do Říma, potom nahoru a dolů slavnými průsmyky a cestu jsme zakončili prohlídkou slavné továrny v Maranellu a závěrečným měřeným kolem na testovacím okruhu Fiorano. Ráno bylo úžasné. Na silnicích bylo trochu mokro, takže auto mírně klouzalo. Když jsem nechal ovladač manettino v poloze Race, bylo docela snadné odhalit ztrátu přilnavosti dříve, než by to znamenalo výlet pozadu do příkopu. Odpoledne bylo sušší a přineslo nám spousty zábavy, ale museli jsme si dávat pozor na pár šílenců na Ducati, kteří sami sebe ohrožovali snahou s námi závodit.

Nejlepší bylo držet svižné tempo, ale nezabývat se tím, kdo vás předjíždí. A najednou jsme byli zpátky ve Fioranu. Bylo těžké uvěřit, že pod našimi koly uběhlo 1200 kilometrů. Nějak nám totiž chyběla hluchá místa nebo dlouhé hodiny otupující jízdy, které taková jízda obvykle přináší. A hned dvakrát jsme zjistili, že F430 je zvláště odolné Ferrari. Za prvé, naše auto ani nezachrastilo, i přes permanentní jízdu přes výmoly, hrboly, dlažební kostky a nerovnosti. Ve vysokých rychlostech. A za druhé proto, že současní i bývalí majitelé nás neustále chválili za naši volbu. Prvním dvěma jsem se ještě přiznal, že to auto není moje, ale brzy jsem to vzdal. Moje hrdost na věrnou, cestami ušpiněnou F430 nemohla být větší. Bez ohledu na její vlastnictví.