Aston ONE-77: Muž, který na to šlápl...

Chris Porritt nevypadá jako mistr světa testovacích jezdců a automobilových inženýrů. Jak to jen říct? Hm, vypadá trochu, no, jako divný patron. Hned to prohlášení zmírním upřesněním, že na divného patrona vypadá Porritt docela tvrdě – kdyby se konalo mistrovství světa divných patronů v ultimativních zápasech v kleci, čekali byste, že Porritt vyhraje. Není to nijak zvlášť vyzáblý chlapík a působí na vás dojmem, že si všeobecně z ničeho nedělá hlavu a nestrpí hlupáky. Je však zajímavé, že obrýlený a relativně tiše mluvící Angličan, který vypadá trochu jako vědátor, jehož nejspíš najdete dumat nad motherboardem Dell, má zaměstnání tak vzdálené divným patronům, jak je to jen možné. Porritt je totiž šéf platformy Aston Martin One-77. Když už jsme u toho, jaká jsou ultra-cool nedivnopatronská zaměstnání ve světovém měřítku? Nejspíš rocková hvězda, stíhací pilot, šéf platformy Aston Martinu One-77, nikoli nezbytně v uvedeném pořadí.

Jinými slovy, One-77 je Porrittovo dítě – toto 750koňové superauto za 1,2 mil. liber (35 milionů korun) by mělo (musí!) reprezentovat samotný vrchol umění Aston Martinu – a na něm záleží, zda bude dobré, nebo špatné. Naštěstí je přesně tím mistrem světa testovacích jezdců a automobilových inženýrů a u Aston Martinu spolupracuje s týmem stejně nadaných mistrů světa, pověřených stvořením ultimativního superauta, bez ohledu (skoro) na peníze. Na počátku projektu v říjnu 2007 tvořilo tým One-77 sedm členů. Nyní je jich třicet a pracují podle velice striktního časového harmonogramu pod neúprosným dohledem rtuťovitého bosse Astonu dr. Ulricha Beze. První exemplář ze 77 sjede z výrobní linky ještě před koncem letošního roku a zákazníci, kteří si ho koupili (evidují již 48 řádně zaplacených objednávek), nebudou chtít čekat na svoji novou hračku o nic déle, než bylo slíbeno. Vývoj auta je nyní hotový z osmdesáti procent. Jsme tady, abychom zjistili trochu víc o umouněné, tvrdé práci, kterou někdo musí odvést mezi prvotním představením konceptu a prvním dokončeným autem, jež opustí výrobní linku.

Sraz s Porrittem si dáváme v továrně Astonu v Gaydonu za mrazivého rána. Doráží vznosně v jednom z bezpochyby nejúžasněji vypadajících superaut, jehož famózní vzhled pasuje k ohromujícímu, vysoko položenému řevu V12. Porritt se právě vrátil z testovací trati v Nardu na jihu Itálie – zadejte v mapách Google „Masseria Fattizze Italy“ a uvidíte velký klopený ovál s obvodem 12,5 kilometru, kde auta bez problémů dosahují maximální rychlosti a udrží ji. One-77, který vidíte na těchto fotografiích, byl vyroben loni v červenci a je jednou ze čtyř testovacích mul, jezdících po různých koutech světa. Byl předurčen k rychlé jízdě, protože jde o exemplář určený ke kalibraci motoru a převodovky. Přitom už najezdil 2900 km a existuje primárně z toho důvodu, aby prokázal, že velký 7,3litrový atmosférický dvanáctiválec Astonu, vyvinutý společně s Cosworthem, bude fungovat ve všech podmínkách.

Život muly KX09 LHR začal trávením spousty času jízdou nízkými rychlostmi. Nuda pro řidiče, ale důležitá věc pro Porritta. Popojíždění a couvání na parkovištích, ověřování, zda motor správně startuje a běží na volnoběh. Ověřování, zda ta nová šestistupňová převodovka s řazením pádly funguje, jak má, a také spousta času na motorové brzdě. Všechno šlo podle plánu a pak proběhl v prosinci první test v Nardu, kde auto památně dosáhlo maxima 354 km/h. Ptám se Porritta, jaké to bylo. „Pozoruhodně nudné,“ říká a pak se rozesměje. „Tím nechci říct, že bylo nudné řízení auta! Ale v rámci testů šlo všechno podle plánu. Do Narda jsme jeli, abychom si ověřili, že byly naše simulace, empirické znalosti i vyložené odhady – říkejme tomu inženýrské úsudky – správné. Věci jako chlazení – chladič motorového oleje a klasický chladič, systém regulace teploty v motorovém prostoru, kalibrace motoru ve velmi vysokých otáčkách. To všechno vyšlo přesně podle předpokladů, zejména díky tomu, že na projektu od samého počátku pracují tvůrčí a zkušení lidé.“

V tomto autě je 225 senzorů, většinou měřících – ano, uhodli jste – teplotu. Ve výfuku, na výstupu z motoru a ve sběrném potrubí, pak na trase ke katalyzátorům, na výstupu z nich a pak ve zbytku potrubí. Dále se měří teplota oleje v převodovce, na obou jejích koncích, na obou koncích chladiče, na všech vodních chladičích, v systému klimatizace a v kabině. Pětadvacet senzorů je na samotné konstrukci karoserie, další na šasi a odpružení, ještě další na tepelných štítech kritických míst, kde jsou senzory potřeba na obou stranách štítu, zda plní dobře svůj účel.

Nahlížím do kokpitu a – nic překvapivého vzhledem k množství elektroniky – je plný kabelů. Před sedadlem spolujezdce jsou nacpané dva počítače, které měří poměr vzduchu a benzínu pro každou řadu válců, kabely trčí na všechny strany. Interiér i karoserie jsou ještě hrubé, některé díly v interiéru ještě chybějí a komfort ani estetiku ještě nepovažujme za definitivní. Dveře se zavírají s nekultivovaným prásknutím. Není tu ruční brzda. Je to pravá mula, ale právě to ji dělá krásnější. Ptám se Porritta, co se s ní nakonec stane. „Sešrotují ji,“ říká s úšklebkem.

One-77 oplývá bezpočtem vysoce kreativních konstrukčních řešení. Vzduch do motoru putuje od vzduchového filtru zvlášť ke každé řadě válců skrz karbonové šasi, horní součást konstrukce přídě auta. Porritt kreslí diagram, aby mi ukázal, jak prochází vzduch pro chlazení alternátoru, klimatizace a brzd třemi samostatnými kanály uvnitř šasi. A ty zlověstně vypadající otvory po obou stranách přídě nejsou jen pro efekt – zásobují motor vzduchem a jejich dalším úkolem je stabilizovat vzduch, obtékající kolem boků karoserie.

A to je pouze jeden aspekt aerodynamického modelu, na který navazuje výsuvné zadní křídlo a klapky u zadních chladičů. Ještě jsme ani nezmínili zavěšení s dvojitými lichoběžníky a jak to všechno funguje s karbon-keramickými brzdami a vším ostatním. Slovo „komplexnost“ není dost výstižné. „Měl jsem velké štěstí v tom, že jsem směl vynaložit dost peněz na to, abych si ověřil, že je všechno správně,“ říká Porritt. Lidé na tomto projektu také prokazují velké nadšení pro věc. Auto musí být dokončeno podle daného harmonogramu, což může být velice stresující, jenže všichni si uvědomují, že šanci dělat vůz, jako je tento, dostanou jen jednou.“

Setkání s Porrittem a tímto jedinečným Astonem v tomto rozpracovaném stavu jen dokonale dokazuje, za co těch několik šťastných majitelů One-77 platí – za výkony mozků. Není to levné auto, ale tím nikdy být nemělo. Je prostě brilantní, prošpikované inovativními myšlenkami jedněch z nejlepších konstruktérů a designérů vůbec. Když Porritt odjíždí s V12 ječícím na plné otáčky a se schválně prokluzujícími koly na mokrém asfaltu, všechny vzpomínky na „divného patrona“ odnáší studený vítr na Warwickshire. To je ale auto!