Lexus LFA: příliš mnoho, příliš pozdě

Žádné auto není dokonalé. Každé stojí nějaké peníze. A když stojí rozumné peníze, můžete se na jeho chyby koukat shovívavěji. Je to jednoduchá matematika, která se dá aplikovat i na první ligu.

Trvalo to vážně dlouho, Lexus uprostřed vývoje přibrzdila jeho mateřská Toyota a nechala nás slintat nad zamaskovanými prototypy dlouhých šest let. A teď tu výsledek jejich snažení stojí přede mnou. Vypadá, jako že stojí – raději se něčeho držte – deset milionů? Bojím se, že ne. Je to krásné auto, o tom není pochyb. I ten hranatý zadek se třemi koncovkami výfuku nepřipomíná cihlu, tak jako na prvních oficiálních fotkách.

Abyste pochopili, proč stojí takové peníze, musíte nahlédnout pod povrch LFA. Můžete začít u A-sloupků, hned pod tenkou vrstvou barvy. Ty jsou totiž z pleteného karbonu a jsou vyráběny na jednom ze dvou rotačních splétačů na světě. Střecha a podlaha jsou zase vyráběny vakuovým vstřikováním do forem kvůli co nejhladšímu povrchu. Zadní sloupky a zadní podlaha jsou pak lisované technologií C-SMC. Takže tu máme spoustu karbonu, který u kabiny tvoří pětašedesát procent použitých materiálů. I tak ale LFA váží skoro tunu a půl.

Posadíte se do nízko uložené sedačky a hned víte, že jde o výjimečné auto. Lexus interiéry umí, ale u LFA se překonal. Kůže, karbon, extrémně široký středový tunel a sportovní volant, který se svými barevnými prvky po stranách tak trochu připomíná letecké berany.

Stejně jako u IS-F se na vývoji motoru podílela Yamaha. Je to desetiválec s objemem 4,8 litru a výkonem 560 koní, odkaz na motory z F1. A hned jak nastartujete, bude vám jasné, že nejde jen o prázdná slova. Ozve se hlasité štěknutí, následované tlumeným bubláním. Otáčkoměr před vámi je očíslovaný až k deseti tisícům – motor se umí prořvat (spíš uječet) z volnoběhu k červenému poli v devíti tisících za těžko zachytitelných 0,6 s. Proto mimo jiné není otáčkoměr jen klasický budík, aby byl čitelný a přesný, tvoří ho TFT obrazovka.