BRM P15 - auto, které od začátku patřilo do muzea

Konec války byl i v Británii doprovázen vlasteneckými pocity. A našli se tací, kteří jich chtěli využít... Projekt britské národní závodní stáje se však rychle změnil ve fiasko.

Poválečné nadšení ve Velké Británii chtěl využít závodník Raymond Mays. 46letá ikona britského sportu již desetiletí závistivě pozorovala, jakou vlnu národní hrdosti dokázaly vozy Alfa Romeo, Talbot, Bugatti, Mercedes nebo Auto Union zvednout před válkou v Itálii, Francii či Německu. Něco, co se ani jemu coby spoluzakladateli firmy ERA v jeho vlasti nikdy nepodařilo.

Teď viděl příležitost a již v březnu roku 1945 rozeslal dopisy s plánem ryzího britského vozu všem zástupcům domácího automobilového průmyslu. Jeho cílem bylo společně postavit vůz, který by do světa hlásal nejen britský sportovní duch, ale stejně tak demonstrovat převahu britské techniky. Kalkuloval správně a jeho projektu, nesoucímu závazné jméno British Racing Motors, se dostalo ohromné podpory. Více než 100 firem (mezi nimi i podniky průmyslových magnátů Olivera Lucase, Alfreda Owena a Tonyho Vandervella) se spojilo ve společnost, která penězi a výrobky projekt tvořila. Roku 1947 se dal konstruktér Peter Berthon do práce a v Bourne, v dílnách za Maysovým domem, kde dříve vznikaly vozy ERA, se začal rodit „World Beater“ (přemožitel světa) BRM P15.

#Zrod silného monstra

S rozesláním objednávek jednotlivých dílů pro tento šestnáctiválcový přeplňovaný jedenapůllitr ale začaly být patrné první problémy. Bylo nutno koordinovat práci téměř 350 dodavatelů a subdodavatelů a to v dobách, kdy měly rozbombardovaný britský průmysl a vláda mnohem důležitější starosti. Trvalo to více než rok, než v Bourne měli pohromadě všechny součástky a prototyp vozu spatřil světlo světa až začátkem léta 1949.
Podporovatelé projektu začali ztrácet nervy a trpělivost. Chtěli výsledky. Mays a Berthon dobře věděli, že především motor ještě není zdaleka hotov, přesto prezentovali své neuvěřitelně silné monstrum v prosinci tisku.

Pozdvižení kolem letiště ve Folkinghamu bylo ohromné a první pilot vozu, Francouz Raymond Sommer, nešetřil velkými slovy: „Náš BRM je nejrychlejší silniční auto na světě. Chybějí mu jen maličkosti a ty rychle vyřešíme.“ Ano, typický řetěz polopravd, neoprávněných nadějí a veřejných lží, který měl značku BRM příští desetiletí doprovázet, začal právě zde. Skutečnost byla jiná. První existující šestnáctiválec BRM se ve Folkinghamu během testů rozletěl a druhá mašina jen kuckala po dráze s nedořešeným problémem zapalování a chlazení.

Na start při první Velké ceně nově zavedeného mistrovství světa F1 nebylo pomyšlení a BRM prezentovalo svůj světle zelený vůz stále ještě nadšenému publiku jen v padoku.

#Jedna závada stíhala druhou

Ve Folkinghamu se testovalo dál. Jedna závada stíhala druhou, pod tlakem veřejnosti se ale Mays vydal v srpnu na první závod – Daily Express Trophy v Silverstonu, kterou odstartoval legendární Tazio Nuvolari. Fiasko se dostavilo hned na startu: „Ďábel z Mantovy“ dal praporkem pokyn, Sommer šlápl na plyn – a síla motoru v tom okamžiku urvala poloosu… O dva týdny později se Sommer zabil při malém závodě půllitrů v Cadours.
Roku 1951 BRM vtrhlo do F1 – i když to bylo jen na dva závody. Auto bylo špatně připravené a nemělo šanci.

V červenci Mays přihlásil dva vozy pilotované Regem Parnellem a Peterem Walkerem do domácí Grand Prix v Silverstonu. Kvůli poruchám se vozy nezúčastnily ani jediného tréninku, do závodu ale směly vyrazit z poslední řady. Na pokraji zhroucení dovedli oba hrdinní Britové své stroje až do cíle. Oba zaplatili popáleninami nohou: neizolované výfukové potrubí proměnilo kokpit a pedály v rozžhavené železo. 5. místo Parnella a 7. Walkera nevypadají na papíře špatně, ale Reg měl na vítěze Gonzalese zdrcujících 5 kol ztráty…

#Nacista v kokpitu

V Monze se ostuda tohoto celobritského projektu jen znásobila. Nová dvojka stáje, Ken Richardson, se vytasila s neplatnou licencí a je jistě Maysovým tajemstvím, proč britský národní vůz narychlo obsadil zrovna předválečným hrdinou volantu a známým nacistou Hansem Stuckem. Špatně zabudované filtry oleje se ještě v tréninku postaraly o holocaust motorů – hrdá BRM se nedostala ani na start.
Chlebodárci poté nadobro ztratili chuť. Doma v Anglii byl BRM již beztak jen terčem vtípků (tím značka zůstala napořád) a projekt odkoupil sir Alfred Owen.

Se zavedením dvoulitrové F1 od sezony 1952 byl BRM P15 dobrý již jen pro klubové závody F-Libre, nebo ještě lépe pro muzeum. Tam, kam vlastně od začátku patřil…

Holkometr

 
Jak to vidí ostatní?