Artur Štaidl nás vůbec neřeší, je to frajer

Nejdřív je třeba vás informovat o tom, že hrabě Doménico Martucci není itlaský Jiří Pomeje. Skutečně vlastní nějaký zámek a v něm má dokonce služebnictvo.

Jsou to dva Rumuni a Martucci je ubytoval u sebe ve sklepě. Takže to není italský Pomeje, ale italský Josef Fritzl.

S tímhle člověkem chce Iveta Bartošová plout na vlně lásky, chce si ho vzít, říkat mu amore mio, cpát se celý den špagetami od Rumunů a snažit se nerozbrečet další Domenicovy příbuzné.

Nikdo se nám nemůže divit, že máme starost o jejího syna Artura. Bude snad chtít svačiny od Rumunů ze sklepa? Těžko. Jenže jak se zdá, my jsme Arturovi u prde*e.

„Jsou samozřejmě lidi, kteří můžou mít se svými slavnými rodiči problém. Já jsem si zvykl. V tomhle směru mám hroší kůži. Občas si mě někdo dobírá, ale já to neřeším.“

Pláčeme. Tohle nás hluboce ranilo. Kdyby nás aspoň neměl rád, ale my ho vůbec nezajímáme. Dobře, Arture, cpi se hnusnými italskými svačinami od Rumunů, které jsou pravděpodobně uvařeny ze zbytků mrtvol jejich incestně zplozených dětí, které v tom sklepě umřely, protože se nikdy nedostaly na denní světlo. Nám je to jedno. JEDNO!

(ml)