Ondřej „Spejbl“ Hutník: Už jsem přizabil

Už se ti v ringu nebo mimo něj podařilo někoho přizabít?

To už se mi bohužel taky stalo, ale zatím jsem je vždycky vzkřísil. Dál už bych to radši nerozváděl.

Tebe zase před rokem málem přizabil Tyron Spong. Nebyl pro tebe po přechodu do váhy 86 kg moc velké sousto?

Asi jo. Každej zápas, ať jsi jakkoli připravenej, ovlivňuje tak padesát detailů včetně třeba toho, jak se ti podaří shodit. On měl devadesát a na vážení den před zápasem shodil čtyři, já měl osmdesát čtyři a musel jsem se napít a hodně nažrat, abych se na tu váhu vůbec dostal. No a on to měl druhej den zpátky. Jo, asi to bylo brzo. Teď by ten zápas dopadl jinak – neříkám, že bych nutně vyhrál, ale doboxoval bych do konce.

Co je při změně váhy jinak?

Všechno. Věci, který vycházely dřív, už nejdou tak lehce. Díky posilovně ztratíš rychlost, nabereš sílu. Na klinč je to dobrý, ale když potřebuješ ruku odhodit, trvá to dýl. Svaly žerou víc kyslíku, ale plíce mám furt stejný. Dřív jsem mohl pět kol běhat a skákat, teď se rychleji unavím. Taky se snažím bouchat série háků, to vychází, a moje klasická zbraň – zadní roundkick – kilama jenom získala. Mám kondičního trenéra, rok děláme na svalovým korzetu, dalšího trenéra mám na box a jinýho na thaibox, makáme na tom. A asi úspěšně, protože za poslední rok jsem měl osm zápasů, všechno výhry, z toho šestkrát k. o. A Spong není neporazitelnej – teď už dvakrát za sebou dostal k. o., takže Holanďani mají o čem uvažovat.

Mluví se taky o holandským tréninku, má být těžší a drsnější než thajský. Je na tom něco?

To budou fámy. Je ale fakt, že zatímco u nás je v thaiboxu, řekněme, patnáctiletá tradice, v Holandsku už trénujou třicet let. Mají víc škol, širokou základnu, na galavečery tam choděj rodiny i s dětma a bojovníky tam zná každej. Nás tam v devadesátejch letech vozili jako potravu pro Holanďany. Třeba manažeři Sponga vybíraj po světě lidi, u nichž se přepokládá, že je porazí. Nikdy nevyberou toho nejlepšího. My jsme ale v Holandsku udělali Čechům dobrý jméno, porazili jsme jich dost a s Jirkou Žákem jsme byli první, kdo dostal smlouvu s holandským promotýmem It’s Showtime.

Není ti líto, že thaibox je v Evropě na ústupu ve prospěch K1?

To víš, že je. Promotéři ale v ringu nechtěj krev a tý se při úderech loktama prostě nevyhneš, obvykle se přitom rozsekne obličej. Klasickej thaibox už je pro Evropu moc tvrdej.

Tebe ale nijak zvlášť nepoznamenal, i nos máš celej…

Jo, dařilo se uhýbat, nos jsem měl jen rozprsklej, tady u kořene. Ale vidíš tohle? Koleno do hlavy, čtrnáct stehů. Spíš mi dělá problémy obočí, to mám roztrhnutý každou chvíli. Snažím se bojovat chytře, uhýbat, nejsem žádný zvíře, který se na soupeře vrhne a mlátí. My Češi jsme stejně spíš vychcaný bojovníci, jdeme na to takticky. Já chci navíc lidem ukázat všechny techniky a možnosti, beru to hodně jako show. Kdybych to měl brát jako sport, dávno se na to vykašlu. Člověk je pořád rozbitej, něco tě bolí, nemůžeš se pořádně nažrat, trénuješ dvoufázově šest dní v týdnu a stejně si moc nevyděláš. Třeba fotbalisti jsou na tom v poměru k financím a námaze úplně jinak – v jedenácti běháš po hřišti a směješ se tomu.

A co emoce? Nezačneš zuřit, když jednu koupíš?

To se mi stalo na jaře při jednom zápase, kdy jsem si to hodil do osobní roviny, nasral jsem se a byla z toho rvačka. Je to chyba. Začneš blbě dejchat, ztrácíš koncentraci, koordinaci, překyselí se ti organismus, rychle se unavíš… Nejlepší je mít kamennou tvář a tvrdě zasahovat. Soupeř na tobě nesmí poznat, že jsi unavenej nebo tě něco bolí, protože toho samozřejmě hned využije.