Tomáš Enge: Kvůli hulení přišel o formuli 1

Kdy a co jste poprvé řídil?

No, teď už se to může říct… Bylo mi šest let, seděl jsem tátovi na klíně, on šlapal na pedály a já řídil. Jen na cestičce k domu, kde jsme bydleli jen my. Ani jsme se nemohli s nikým potkat. Ale myslím, že všichni kluci, kteří měli táty závodníky, tohle zažili. Když jsem pak po večerech sedával v garáži v autě, měl jsem na sobě tátovy rukavice, helmu a představoval jsem si, jak závodím.

Vzpomenete si na první vítězství?

Na motokárách, kde jsem začínal, jsem buď vyhrál, nebo vyletěl ven z tratě. Za první velké vítězství, kdy jsem si řekl, že jsem už závodník, považuju rok 1999, kdy jsem poprvé vyhrál závod ve Formuli 3000 na Hockenheimu. Ohromná ale byla už první vítězství ve Formuli Ford. Všechno mělo vzestupný trend a pocit ze závodů byl silnější a silnější. Ale až ve Formuli 3000 jsem si opravdu připadal jako na velkých závodech.

Na vrchol jste se prokousával jako první Čech, průkopník. Byla to výhoda, nebo nevýhoda?

Spíš nevýhoda. Nikdo nevěděl, co od toho očekávat. Nikoho jsem neznal, všechno jsem musel poznávat sám. Totéž platilo i pro můj management. Dneska mají nastupující kluci velkou výhodu, protože je v republice několik lidí, kteří už mají větší zkušenosti s velkými závody.

Jako první Čech jste závodil ve formuli 1. Byl zázrak, že se to povedlo?

Nevím, jestli přímo zázrak. Ale byl to úspěch, který vzešel z nějakého dlouhodobého cíle. Ať už mého, nebo pana Charouze. Tenkrát se povedlo to, co do té doby a od té doby nikomu dalšímu.

Jak na tu epizodu vzpomínáte. Byl jste na vrcholu, byl o vás obrovský zájem.

Hrozně rychle to profrčelo. Tři závody a konec. Ani jsem si to nestihl užít, vžít se do toho.

Jaké ve vás dnes formule 1 vzbuzuje emoce?

Formule 1 jsou teď závody, kde záleží jenom na penězích a na tom, jak auta pěkně vypadají. Boje na trati jsou minimální. To není ono. Teď jsem si třeba koupil DVD Nigel Mansel o cestě k tomu, jak v roce 1992 získal titul. To byly závody! Nebyla omezená rychlost v boxech, diváci viděli velké předjížděcí manévry, boje se Sennou, Prostem… Koupím si postupně všechna DVD se sezonami 1985 až 1995, dokud nebyli elektroničtí pomocníci. Dnešní závody mě jako diváka neberou.

V negativním smyslu vás proslavil průšvih v Maďarsku, kde jste neprošel dopingovou kontrolou kvůli THC. Hodně vám to ublížilo?

Určitě mi to nepomohlo. Ale jak hodně mi celá záležitost mohla uškodit, to se už nikdo nedozví. Zařekl jsem se, že už se o tom bavit nebudu, že je to tolikrát probraná a pořád omílaná věc. Bohužel na to lidi vzpomínají pořád. Pro mě je to uzavřená věc.

Hodně lidí si myslí, že jste kvůli tomu přišel o formuli 1. Je to tak?

To je právě otázka, kterou už nikdy nikdo nezodpoví, takže je zbytečné o tom spekulovat. Moje cesta jsou teď vytrvalostní závody. Jsem tovární jezdec Aston Martinu. Jedu celou Le Mans sérii. Dělám pro ně všechny možné testovací a vývojové práce. Mám toho ažaž. S pozicí jsem velmi spokojený. Protože snem každého jezdce je být továrním jezdcem nějaké značky.

Kromě Formule 3000, F 1 a teď série Le Mans jste jezdil třeba i americké Indycars. Které závody vás nejvíc braly u srdce?

Určitě Indycars. Jsou velice nebezpečné, ale ten adrenalin, co tam člověk cítí, se nedá k ničemu přirovnat. Snad k závodům rallye, kdy jedete s vozem WRC stopadesátikilometrovou rychlostí zasněženou cestou po lese.

To je na závodění nejlepší?

Určitě. Je to ten dlouhodobý adrenalin. Když třeba skočíte bungee jumping, tak adrenalin cítíte dvacet vteřin, než z vás vyprchá. Během závodu to jsou dvě hodiny nebo třeba i čyřiadvacet!