Petr „Pilník“ Pilát: Jak se létá na motorce!

Čeká tě závod prestižní série X-Fighters v Mexiku. Co pro tebe znamená?

Mám hroznou radost. Bude tam dvanáct jezdců, samí hafani. Mám něco za lubem, tak uvidíme, jak dopadnu. Už to není jenom sranda a příležitost zaskákat si na motorce. Mám sponzory, jezdím na větší akce. Samozřejmě je to ale pořád zábava.

Je ti sedmnáct a už patříš ke světové špičce. Vzpomeneš si ještě na svou první motorku?

Byla to Yamaha, padesátka. A mně byly tři roky. Jezdil jsem za barákem dokola na louce. Máme to natočený na kameře. Když je blbý počasí, někdy si to pustím a směju se. Volám na tátu, ať se jde podívat, že už v zatáčce dělám smyk.

Takže od začátku motokros?

Než jsem se narodil, táta jezdil motokros. Když mi byly tři, šli jsme se podívat na závody. Líbily se mi. Půjčili mi tam motorku od nějakýho závodníka. Neuměl jsem ani pořádně na kole, ale když mě posadili na motorku a řekli, kde je plyn a brzda, tak jsem bez problémů jezdil po depu.

A za odměnu jsi dostal motorku?

Přesně. Za barákem se kolíky vytyčila trať a začal jsem jezdit. Hrozně mě to bavilo. Navíc tady pět kilometrů od Pyšel jsou Pětihosty, kde bydlel Petr Kuchař, v tý době náš špičkovej reprezentant v motokrosu. Viděl mě, dal se s námi do řeči a postupně jsme se skamarádili.

Kdy tě chytil freestyle?

Jezdil jsem závody, v deseti jsem se stal mistrem republiky. Na superkrosu jsem při vjezdu do cíle rád zvedl ruce nebo roztáhl nohy, zamával na lidi. Když jsem to udělal na trati třikrát, lidi sledovali už jenom mě. Sice jsem vyhrál, ale větší radost jsem měl, když mi lidi zatleskali po nějakým skoku. Pak Petr Kuchař viděl v Americe freestyle motocross, líbil se mu, tak si postavil rampu a zeptal se, jestli to nechci taky zkusit. První skok jsem trefil, odhadl jsem rychlost a dopadl parádně. A tím to začalo.

Ale taky to mohlo brzo skončit. Máš za sebou i ošklivý pád a zranění…

Ve třinácti jsem měl při exhibici na Orlíku úraz. Byl sice srpen, ale bylo špatný počasí, už se smrákalo, přesto jsem ještě jel. Pořádně jsem si namlel, poležel si v nemocnici a měl jsem půl roku pauzu. Rodiče pak vůbec nechtěli, abych pokračoval. Hlavně táta. Když ale viděli, jak jsem z toho špatnej, zase to se mnou zkusili. Postavili jsme malej skokánek. No a teď tam mám nějakejch dvaadvacet metrů.

Tvoje máma na akce nejezdí. Pořád se bojí kvůli tomu pádu?

Po zranění právě máma řekla, že to zkusíme. Ale že už se nebude koukat. I když teď v prosinci jsem ji přemluvil. Sehnal jsem jí VIP lístek do Sazka Areny. Seděla tam přikrčená, a když jeden doskákal, koukla se na kostku nad plochou. A to nejen u mě. Bojí se o každýho.

Sazka Arena je takové tvoje hodně oblíbené místo, co? 

Určitě. V roce 2005 jsem tam skočil na veřejnosti první backflip (salto vzad). Bylo to v listopadu a mně se poprvé povedl v říjnu v Čerčanech, kde trénuju. Teď už jich udělám padesát za trénink. Ale v tý době to byl hustej trik pro všechny a pro mě něco neskutečnýho. Navíc před šestnácti tisíci lidmi, řvala tam muzika…

Jsi zapsaný v Guinnessově knize jako nejmladší člověk, co backflip udělal. Bereš to jako zásadní zlom?

Jednoznačně. Rok předtím jsem kvůli zranění z Orlíku neskákal. A předtím jsem na velkých akcích skákal doplňkově jako malej kluk na malý motorce. Ale backflipem nastal posun. Omezil jsem hladinu strachu, pomohlo mi to i v jiných skocích.