Pepa Vojtek z Kabátů: Byl v bordelu?

Když jsme s Pepou Vojtkem domlouvali rozhovor, padla jeho volba místa na divadelní bar domu U Hybernů. Ukázalo se, že jde o malý útulný bar v zákulisí, kam mají přístup jen divadelníci. Stylovější místo nemohl vybrat. Divadelní rozhlas z jeviště přehrával muzikál Drákula, občas zval herce na scénu a mezi námi pobíhali zombie, upíři a upírky a barmanův pes. Občas se v pauze mezi výstupy objevila i Červená krvinka – Pepova přítelkyně a tanečnice Jovanka. Prostě báječná, hektická a živá atmosféra…

Ještě než jsme začali s rozhovorem, měl jsem v sobě dvě vodky. První nám s fotografem koupil Pepa na uvítanou a druhou jsme samozřejmě gentlemansky otočili. Jen on pil svoji oblíbenou hruškovici. „To jen proto, že dneska Drákulu nehraju. Jinak před koncertem nebo představením nikdy nepiju,“ vyvrátil moji představu o Kabátech věčně naložených v lihu. Příjemně jsme si popovídali a vyrazili po zákulisí divadla hledat místa a rekvizity k focení. Nad námi dupali herci po jevišti a my Pepu Vojtka zavírali do rakve, zvedali do sedla vychrtlého koně nebo nutili šplhat po lešení točny. Prostě sranda. Bylo nám s těmi všemi komedianty (a s Pepou především) tak dobře, že jsme zůstali i na pár panáků přesčas. Druhý den jsem po telefonu Pepovi s mírně třeštící hlavou děkoval nejen za fajn rozhovor, ale i báječnou „chlastačku“.

Vaše obliba snad ani nekolísá. Pořád plné sály, každé album jde na dračku. V čem je trik Kabátů na úspěch?

Já si myslím, že to je v tom, jak jsou ty naše písničky pro naše fanoušky srozumitelné. Lidi si to můžou sami zahrát doma, u táboráku, zazpívat si, děti se to naučí. V těch textech nejsou žádné jinotaje, je to srozumitelné, jasné a přímé.

Takové lidovky.

Jo, myslím, že z některých písniček se už lidovky staly. V jednoduchosti je síla. Rock'n'roll si nikdy nehrál na velké umění. Písnička tři a půl minuty a pryč od ní, pak už to lidi nudí.

Takže to charakterizuješ jako rock'n'roll?

Já nevím. Všichni se nás od začátku ptají, co hrajeme, a zkouší to řadit do nějaké škatulky: thrash metal, speed metal, hardcore. Tak jsme tomu začali říkat severočeskej hašiš. My to prostě moc neřešíme. Žádný škatulky, my jsme prostě Kabát.

Vnímáš aspoň nějaké proměny Kabátu v čase? Jste teď jiní, než jste byli na začátku? Hrajete jinak?

Tak samozřejmě se kapela „vyhrává“ a stárne. Taky už máme jiný náhled na celej život i hudbu. Mění se nahrávání, více se prosazují computery, samply, takže i ten výsledek je samozřejmě o něčem jiném, ale jinak si myslím, že duch Kabátů je pořád stejný. Jako když jsme poprvé vylezli ze zkušebny.

Vy už jste vlastně mezigenerační kapelou.

To je fakt, to jo. Už je to nějaký pátek, co jsme začínali. Já mám taky třiadvacetiletýho kluka, a kdyby byl v rozmnožování stejně rychlej jako já, tak už bych mohl být dědek. No a naši vrstevníci mají děti stejně starý jako já, takže na koncerty často chodí společně. Do toho přidej nějakou tu babičku zapálenou pro big beat a máš plnej stadion raz dva.