Bez mučení to dnes nepůjde

Potichu zaklel, protože se s kamarádem vsadil, že s Mohammedem překonají tento měsíc rekord. Jenže jiné oddělení mělo také svoje sázky, a tak se o Mohammeda všichni přetahovali. Na nový list papíru si napsal velké číslo 183. Kývnul na své pohůnky, že mohou s mučením číslo 183 začít.

Mohammed byl dneska v dobré náladě. Věděl, že mu teď budou hodiny a hodiny potápět hlavu pod vodou, ale děkoval Alláhovi, že alespoň dnes nebudou mučit jeho dva malé syny. Když si vzpomněl, jak je Američani zavírali do malých dřevěných krabic a pak na ně pouštěli jedovatý hmyz, kousavé mravence a hady, sevřelo se mu srdce. V minulých měsících se už přiznal ke všemu – a upřímně řečeno mu nedělalo žádný problém se přiznat k čemukoliv dalšímu. Jen chtěl, aby ho rychle popravili výměnou za svobodu pro jeho syny.

Mladý americký mučitel zasmušile zapisoval další a další přiznání, která z Mohammeda v přestávkách mezi potápěním padala. Připadal si trochu trapně, že prohraje sázku, ale uklidňoval se, že jeho kolegové v sousední cele také prohrají. Odvedle se ozývalo neustálé praskání a dunivé rány. Jen aby to dneska nedohnali na jiných, pomyslel si.

Když dorazil na základnu Guantánamo dopis od CIA, který povoloval mučení, byl zrovna čas oběda. Američané začali nahlas jásat a plácat vězně v oranžových kombinézách po zádech. „Máš se na co těšit,“ volal tlustý dozorce na malého, vyděšeného Araba. Zpráva se rychle rozšířila po všech věznicích CIA a mladí hoši se pustili hbitě do práce. CIA jim vypracovala přesný postup, jak mají mučit, a dozorci museli uznat, že se jim seznam povedl.

Mohammed si vyfoukl vodu z nosu. Mučitelé ho odvedli do vedlejší místnosti, která teď byla prázdná, jen na stěně byly stopy od krve. Dneska se na mně opravdu potřebují vyřádit, hořce si pomyslel. Dozorci upevnili Mohammedovi kolem krku ručník tak, jak to stanovila pravidla pro tento typ mučení. Postavili ho před stěnu, dva trýznitelé se postavili vedle něj a s co nejprudší silou ho hodili proti stěně. Ozval se dutý zvuk, jak Mohammedovi prošla hlava sádrokartonem. Dozorce si odškrtnul na seznamu číslo 122 a položil Mohammedovi otázku. Ten pohnul hlavou zaraženou do sádrokartonu a začal monotónně opakovat přiznání. Arabský překladatel si otřel pot z čela a začal stejně monotónně diktovat přiznání zapisovateli. Venku se začalo stmívat, ale Mohammed měl před sebou ještě dlouhý den.

(Antonin Herbeck)