Jak správně motivovat... Dávat úplatky!

Už jich tam pár leželo a ta moje vypadala úplně nejchudší…

S hrůzou jsem si uvědomil, že jsem úplatek dramaticky podcenil. Otrávená paní mi sdělila, že vyrozumění o tom, zda mi stát odprodá deset marek na den na cestování za železnou oponu, dostanu poštou, ale že to může pár měsíců trvat. Tolik času jsem neměl. Následující den jsem si zakoupil turistický zájezd do Jugoslávie, na který devizový příslib nebyl potřeba, a dalších deset let jsem strávil ve sladkém vyhnanství za oceánem.

Počátkem osmdesátých let byly úplatky všude, kam se člověk podíval. Přijímací řízení na vysokých školách, nákupy ve stavebninách, gramofonové desky západních skupin, džíny, přeskakování v pořadnících na auto, maso od řezníka nebo tolik milované banány. Služby a protislužby byly založeny na hřejivém pocitu, že si alespoň někteří z nás musí více pomáhat. Pokud jste neměl cit pro motivaci nebo nebyl známým disidentem, tak jste si zadek místo v mercedesu či chrysleru vozil akorát v tramvaji. Ale i tam vyhřívané sedačky byly obsazeny protekčními důchodci.

Malá aférka s kšeftováním s diplomy na právnické fakultě v Plzni je tudíž vrcholem dnešního děsivého pokrytectví. Nedostudovaní novináři se v honbě za lacinými senzacemi rozhořčují, že se někomu talentovanému podařilo vystudovat vysokou školu krapánek rychleji než jim, ale i tak to nejrychlejšímu trvalo dva měsíce. Hlavní postava kauzy, dobrácký proděkan Milan Kindl, se brání logickou argumentací, že na plzeňských právech vytvořil „fakultu s lidskou tváří“, na kterou se díky příjemnému nestresujícímu prostředí lidé rádi hlásili a ještě raději tam skládali zkoušky. Kindl věděl dobře, že ve své touze pomáhat lidem není osamocen. Stejné nestresující prostředí se už roky pokoušejí vybudovat státní úředníci, kteří rozhodují o miliardových zakázkách. Protože nechtějí, aby se firmy a jejich majitelé zbytečně nervovali ve výběrových řízeních, vytvořili jim neformální návod, jak státní zakázku získat. Kdo dá více, vyhrává.