Reportáž: Nechali jsme se zavřít do vězení!

Možná se to stane i vám. Dáte drzému vyhazovači tvrdší hák, než snese, něco vám kiksne v účetnictví, kolegové na vás hodí firemní tunel. A najednou sedíte v autobusu bez oken, zato s elegantním fialovým pruhem, a jedete na dlouhé prázdniny. Tou dobou už tak trochu tušíte, co vás čeká – máte za sebou vydatnou ochutnávku ve vazební věznici, což je tak trochu paradox, protože tam můžete bručet až čtyři roky a před zákonem jste pořád nevinný. Nicméně jakmile vás eskorta naloží do luxusního zatemněného autokaru, už máte v kapse rozsudek natvrdo a pro zbytek světa jste lapený a usvědčený pachatel. Což obvykle znamená spoustu problémů.

Nejen že si svůj život přestáváte organizovat sami, ale budete se muset sladit i s nepsanými zákony vězeňského národa. „Tenhle přechod občas někdo nezvládne a oběsí se ještě na nástupním oddělení. Děje se to ale dost výjimečně,“ vysvětlil nám zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu Pavel Stindl za ostnatými dráty valdické věznice. Ano, přesně tak. Nasadili jsme kůži a dobrovolně prošli těžkými dveřmi, bezpečnostním rámem a několika mřížemi, abychom zjistili, co čeká nové klienty v jedné z našich nejpřísnějších věznic. To nejhorší, co na nováčky zaútočí už ve fialovém autobusu, je totiž strach z neznáma – a ten teď rozstřelíme. V potemnělém zamřížovaném neznámu jsme strávili pěkný letní den a můžeme zodpovědně prohlásit: Trestanci-začátečníci, nemáte se čeho bát! A kdyby náhodou ano, teď už je stejně pozdě.

S koulí na zádech

A pak se z ponuré chodby otevřely dveře a za nimi idyla. Útulný dvůr s kašnou, zelení a sypanými chodníky, ve voliéře šťastně zpívaly andulky. Kus ráje. Plešatý tvor neurčitého věku přerušil zametání a přiblížil se k nám. Tři čtyři hnědé zuby a profesionální úsměv zkušeného mukla.

„Tak co, Baláž, jak je?“ oslovil ho náš průvodce.
„Dobrý, všechno dobrý.“
Ruce měl potetované, ale bylo na nich ještě něco zvláštního. Kůže.
„Nechcete tady pánům ukázat ruce a břicho, ať viděj pořádnýho chlapa?“
Kůže, nebo spíš stovky jizev po noži a střepech vedle sebe. Řezač. Břicho ukázat nechtěl, ale bylo jasné, co tam schovává. Žaludkem mu za ty roky prošlo menší železářství.
„Taky jste spolknul hodinky?“ zeptal jsem se, protože před pár minutami u šéfa oddělení výkonu trestu Jaroslava Němce zazvonil telefon se zprávou, že někdo z vězňů si hodil do žaludku jemnou mechaniku.
„Ne, vůbec, to vůbec, já bych přece nic takovýcho nedělal, dyť mě znáte, pane Stindl. Proč, že jo? Ani jsem nikdy nikoho nevodkrouh. Dyť já jenom nějaká ta rvačka, nic než rvačka.“