Vyzkoušeli jsme mučení na vlastní kůži

Holohlavý ďáblík se tváří smutně: „Já říkal, že máme vzít sůl. Když nasypeš sůl na rozmočenou kůži, nebo ji ještě nařízneš, pekelně to pálí.“ To už máme nejhorší za sebou: Voda okapává, přes fialové pruhy od pout se znovu cedí krev do dlaní, krev z odřenin zasychá, modřiny na žebrech získávají konečné tvary a žádné další nevznikají. Všude je najednou spousta světla. Ty cáry látky pohozené na trávě vypadají jako pásky, které jsme měli na očích. Jsme z toho venku. Svoboda. Hospoda. Pohoda.

Jenže zástupy chlápků jako my takové štěstí nemají. Jejich strážci si nesundají kukly, nezmění se v zábavné společníky a nejdou s nimi na pivo. Stržené nehty, tělo popálené od elektrických obušků, zpřerážené kosti (začněme jemnějšími metodami) – téhle kúry obměňované na desítky bolestivých způsobů si na plný úvazek užívají týdny a měsíce. Někteří zemřou. A ti, kteří nakonec vyváznou, mají do konce života postaráno o noční můry. Přestože velkolepá konvence Spojených národů proti mučení o třiatřiceti článcích úmyslné týrání bez výjimky odsuzuje, útrpné právo je dnes stejně běžné jako za časů inkvizice. Jen se mu říká jinak.

Například „razantní výslech“, nebo jak různým komisím vysvětlují hoši z CIA, „shromažďování informací inovativním způsobem“. A je fakt, že po 11. září 2001 myšlenka razantního výslechu nezní nijak odporně ani slušným demokratickým uším, které každou neděli poslouchají kázání.

Nutné zlo. Nepřítel (neboli terorista) přece taky nerespektuje žádné konvence – například ten veselý traktát o civilistech, dětech a věcech označených červeným křížem. Takže díky protiteroristickým zákonům jsou dnes výslechy v některých zemích stejně kreativní jako za Kladiva na čarodějnice. „Dostat z člověka informaci, která může zachránit stovky životů, je něco jinýho než zvěrstva, který mají jedinej smysl – demoralizovat ostatní,“ řekla nám jedna ze zkušených černých kukel, jíž budeme z důvodů utajení říkat Jirka. Pokud hoši z tajných služeb chytnou správného člověka, O. K. Ale co když ne? Co když si něco vymyslí, protože už nesnese bolest?

No, jak jsme se přesvědčili, Jirka informace z lidí tahat umí – a to ani nemusel vytáhnout vrtačku. Když už máme psát o brutalitě razantních výslechů, připadalo nám fér vžít se do kůže vyslýchaných a dát vám echo z první linie. Co a jak dlouho sneseme. A jaké to je, být totálně bezmocní v rukou trénovaných expertů. Takže jsme jednoho slunného odpoledne dorazili k rozpadlému baráku v milovickém vojenském prostoru. A tam, před zraky užaslých houbařů a ztracených cyklistů, se na nás vrhli a rafinovanými způsoby nás nutili vyslovit heslo ke svobodě. Znělo docela obyčejně: „Končím.“