Lidí, kteří ukazují směr

Když krysař zahrál na svou flétnu, probudil v lidech skryté touhy a ti jej bez rozmyslu následovali tam, kam poručil. K jejich smůle do záhuby.

Krušovice

Esquire Man

Alegorie krysaře, jenž se tímto způsobem pomstil obyvatelům města Hamelnu za to, že mu nechtěli zaplatit za vyhnání krys, k lidem, o nichž říkáme, že jsou rození vůdci, je docela přesné. To probouzení skrytých tužeb, mobilizace ukrytého potenciálu a nenásilné donucení k aktivitě u druhých lidí je něco, co se nedá nikde naučit a nijak získat. To prostě musíte mít v sobě od narození a ještě žádná manažerská příručka přesně nedefinovala, v čem to kouzlo vlastně spočívá. Nejčastější vysvětlení je, že takový člověk má charisma, jež mu pomáhá ovládat ostatní. Kdo by v tom viděl nějakou obrovskou výhodu pro život, toho musíme zklamat. Rození lídři se nezřídka potýkají s tím, že lidé, kteří je následují, si do jejich jednání a rozhodování projektují svá skrytá přání a podle toho si nastaví ve svém mozku jakási očekávání. Asi není potřeba zdůrazňovat, že očekávání neopodstatněná, vysněná, a tudíž odsouzená ke zklamání.

HLEDÁME MUŽE ZNÁMÉ I MÉNĚ ZNÁMÉ, KTEŘÍ SI PODLE VÁS ZASLOUŽÍ UZNÁNÍ

Jenomže tihle rození lídři – a rozhodně není pravidlem, že pracují v nějaké vrcholné řídící funkci – jsou hybnou pákou společnosti. Nemusíme je nutně vidět v politice nebo ekonomice. Takový lídr je často iniciátorem společenského dění v místě, kde bydlí. Bez něho a jeho nápadů by město, městys, vesnice, městská čtvrť nebo jenom ulice byla pasivním místem, kde se lidé potkávají při cestě do práce a domů. To jenom díky němu se konají třeba masopusty, karnevaly nebo turnaj v nohejbale. Jsou to tihle lidé, kteří vymýšlejí důvody, jak se se svými sousedy zabavit, kteří ostatní vtahují do děje, do dobrodružného světa, kam se jinak „normální“ lidé bojí jenom nahlédnout. Jsou to rození lídři, kteří ve vás probudí dávno zapomenutou chuť si hrát, kteří organizují rodinné výlety do Krkonoš nebo do sousední vsi, kteří vám poodhrnou závoj tajemství veselí všednodennosti. Přesně na ně platí bonmot, že lidé zapomenou, jak jste se chovali, zapomenou, co jste kdy říkali, ale nezapomenou, jak se ve vaší společnosti cítili. Rozený lídr nepráská bičem a nevyhrožuje. On prostě jenom je a vytváří atmosféru společné součinnosti. Lao-c’ prý řekl, že dobrý vůdce je nejlepší v případě, že si lidé sotva uvědomují jeho existenci. Když takový vůdce, který málo mluví, dokončí svou práci a dosáhne svého cíle, řeknou lidé, které vede: „Tohle jsme udělali sami.“ Bývalý americký prezident Harry S. Truman toto tvrzení doplnil podle vlastní zkušenosti: „Zjistil jsem, že vynikajícím lídrem je člověk, který dokáže přimět jiné lidi k tomu, aby dělali něco, do čeho se jim nechtělo, a aby to dělali rádi.“

Lidí, kteří ukazují směr

Jako všechno i tato vlastnost má svou odvrácenou stranu. Ta nenaplněná očekávání, o nichž jsme výše psali, se mohou zvrtnout v obvinění lídra z vlastního selhání. Tím, že necháme druhého, aby nás vedl, pak instinktivně říkáme: „To já ne, to on.“ A to i v případě, kdy nemáme pravdu. To, že se necháme vést, přece neznamená, že zahodíme schopnost vlastního úsudku, rozhodnutí a odpovědnosti. Jenomže lidé už jsou takoví. že právě toho se velice snadno a rádi zbavují, protože je to v životě vlastně to nejtěžší. Přirození lídři pak na sebe (rádi, protože jim to přináší uspokojení) berou povinnosti za druhé a stávají se jejich služebníky. Jsou to oni, komu manželky doma spílají, že se jdou raději bavit s kamarády, místo aby dělali něco užitečného. Jenomže to právě oni dělají. Dalo by se říci, že páchají dobro navzdory všem. A vědí, že jediná odměna je ta, kterou si dají sami – v podobě spokojenosti, že se něco povedlo. Schopnost vést lidi je dar a ti, kteří si jej uvědomí, ho pak celý život splácejí. My ostatní bychom jim v tom měli zkusit pomáhat. Přináší to prospěch i nám.

Diskuze